Policie a krajní meze tolerance (a nejen její)

Policie obvykle striktně plní úkoly zákonem jí stanovené. Nepovolené odchylky od normy tvrdě potírá. Její toleranční pole je minimální a již vůbec není možné, aby jej subjektivně přizpůsobovala dle momentální situace.

Ale stalo se.

Podzim pro naši babičku přináší milované babí léto, běžnou preventivní kontrolu zraku a vzrušující návštěvu zbytku rodiny na Slovensku.

Babi se tradičně těší.

Nás tradičně jímá hrůza, na koho padne Černý Petr s bonusem absolvovat podzimní veletoč s ní.

Pošmourné teplé ráno slibovalo klidný den.

Díky objednanému termínu na brzkou dopolední hodinu jsme v čekárně očního lékaře samy. Po rozkapání očí, babi v klidu sedí, víčka zpuštěná. Nenutí mne poslouchat svoje moudra.

Výsledek vyšetření je výborný. Žádné problémy se nevyskytly.

Odměníme se návštěvou cukrárny. Tradičně větrník, kafé a babi k tomu ještě velký rum. Zaslouží si jej.

Sedáme do auta a odjíždíme směrem k domovu. Poprchává.

 „Odboč, odboč do leva, zapomněla jsem na TENA vložky!“  zavelí babi znenadání.

Prudce strhnu volant, zaskřípou pneumatiky a schumacherovsky střiženou zátočinou vjíždím do prázdné boční ulice pod náměstím. Na rohu je vyhlášená lékárna.

„Zastav, tady nestojí žádné auto, všude je volno,“ radí babi.

Uprostřed prázdné ulice zajedu svým červeným „skoro Ferrari“ přesně na milimetr k obrubníku. Fakt jsem dobrá, jako závodník formule 1.

Nakoupíme hned 3 velké pytle inkontinenčních vložek TENA Lady Super. Babi chce být na Slovensku za super dámu.

Déšť mírně sílí.

Chvátáme k zaparkovanému autu. Když vcházíme do postranní uličky, vidíme dva policajty obkundovat kolem našeho vozu.

Policajti vždy chodí ve dvojici – malý a velký, hubený a tlustý, starý a mladý, čtenář a písař, … pro jistotu vždy dva v záhadně zvolené kombinaci.

“Co tam děláte, chlapi!“ křičí babi z dálky.

„Nevidíte, dáváme vám botičku!“ odpoví kvaltem ten velký, hubený, mladší.

„Vidím dobře, chlapečku, právě to potvrdila i paní doktorka,“ babi zvedla hlas o oktávu výš a již stála těsně u něj.

Pak mistrně udělala obrátku na patě k druhému z policajtů.

„Proč botičku, co si to dovolujete?“ pokračuje z očí do očí a rumovým dechem ovane z orgánů toho staršího a podsaditého. Vykulí při tom zornice stále ještě dostatečně rozšířené a usměje se koketním lady úsměvem.

„Stojíte na místě označeném dlouhou žlutou přerušovanou čárou,“ pokouší se vysvětlit starší policajt.

„Jasně, tady budou kopat plyn. Proto tak spěcháme. Ale vidím, že ještě nezačali, darebáci plynaři,“ objasňuje situaci babi.

„Tak vaše doklady, prosím, paní řidičko“, obrátí se rázně policajt namne.

Položím vložky na zem. Celá se třesoucí, podávám, z hloubi kabelky vylovené, požadované papíry.

Kulatý, červenolící policajt je dlouze předlouze prohlíží, sem-tam vrhne pohled na balíky s vložkami a klidně promluví: „Vy když jste dělala řidičák, tak vodorovné dopravné značení určitě neexistovalo, že?“ Po těch slovech se usměje.

Bez řeči zakroutím hlavou a beru do chvějící se ruky navracené doklady.

Pro dnešek bez pokuty, pouze s jasným závěrem: “Kouzelná babička, viďte!“ opáčí vesele.

Tolerantně se podívá směrem k babi a můžeme jet.

Prší už hustě.

Odjíždíme s odpichem a zapnutými stěrači na nejvyšší rychlost.

Závodit v dešti sama se sebou je umění.

Babi vesele mává smáčeným a upachtěným policajtům vlekoucím kovovou botičku do služebního auta.

Orlím zrakem zcenzuruje služební policejní vůz a pyšně dodá:

„Hold, český četník, to je poslání. POMÁHAT A CHRÁNIT.“

*

Je jasné, že ty pravé podzimní zážitky nás teprve čekají. Notná dávka tolerance bude nutná.

Musím se ještě hodně učit.