Osudová setkání (I). Černá stopa v mém bílém životě.

Přišla na svět, aby žalovala. Celá černá. Čas, podmínky a způsob prvního kontaktu se životem, vtisknul cejch jejímu jménu. Nikita. Brutální NIKITA. Jinak jí nikdo neříká.

NIKITA 1.rok životaE. Černá

 „Slíbil si přijet na podzim domů. Tak se pochlap, vrať se z dalekého světa.“ Píši synovi SMS.

 „U mne vš. OK. Přiletěl jsem do Prahy. Večer dáme jedno pětipivko. Ráno sedám do auta. V poledne jsem doma.“

 No sláva, může být rodinná oslava. Synek na chvíli zuje toulavé boty.

 Druhý den časně ráno na mne z telefonu kouká obálka: „Mami, vezu sebou překvapení. Tátovi k narozeninám. Ale připravte si velkou dávku statečnosti.“ Textová zpráva dorazila pár minut před synovo příjezdem na Šumavu.

 Běžím nedočkavě k autu přivítat podzimem navrácené dítě.  Zvědavá na překvapení.

 Nakouknu do auta a ustrnu úžasem. Fakt jobovka. Bože, černá jobovka! Na sedadle spolujezdce spí schoulená do sebe. Ztěžka dýchá. A co je horší, oškubaná, pocuchaná, čpí močí, zvratky a kdoví ještě čím. To byla asi noc! Nechci domyslet!

 Třísknu dveřmi vozu. “Kde jsi sebral takovou hrůzu? To doma nechci. Seber se a odjeď i s ní!“  

 Prudký náraz dveří spáče v autě probral. Plaše se zatřásla. Pochroumaná, ubolená, ublížená. Prosebně otevřela oči. Celým svým zuboženým bytím žalovala na život.

 „To ať na mne nezkouší. Tady zůstat nemůže,“ derou se ven moje vnitřní emoce.

 „Mami, když jsem jí našel, už jí neopustím,“ nekompromisně trvá syn na svém.

 „Zbav se jí, dokud pořádně nevnímá, kde je. Prostě jí odepiš,“ radím nasupeně.

 Nevzdal to. Rozhodný a důsledný, jako vždy. Večer přišli přát oba. Něžně jí držel jí v náručí. Již umytou, ošetřenou a klidnou.

 Malý černý uzlíček. Fenka křížence. Hned po narození odsouzená k zániku.

 Hladí její ubolené tělo a povídá: „Nad ránem jsem se vracel z hospůdky. U kontejnerů na odpad něco plakalo. Marně jsem hledal - nikde nic. Se svítáním jsem se tam vrátil. V křoví ležela krabice přelepená silnou izolepou. Lekl jsem se, aby tam nebylo dítě. Díky Bohu, nalezl jsem zubožené zvíře. Přežila brutální vstup do života. Budeme jí říkat Nikita.“

*

 Po době sedíme na stráni pod lesem. Nikita běhá, šantí a raduje se z každého společného okamžiku. Sluší jí živá víra v sílu přírody a lásku lidí. V letním slunci září jako černá perla. Nikita, krásny dar do našeho rodinného života. Učí nás dovolit si nevídaný luxus. Otevřeně projevovat nejsilnější emoce i skryté city.  

*

Odvaha v krajní situaci racionálně rozhodnout a síla nést důsledky svého konání, to činí našeho syna výjimečným.