Každým okamžikem naráží život na smrt

Záhy po té, co jsem se začátkem 90 tych let minulého století vdala, mne osud odvlekl z prostředí velkoměsta Slovenské republiky do bohem zapomenuté vísky na rozhraní Šumavy a Českého lesa.

Jako čerstvá slovenská nevěsta jsem v západních Čechách do vínku dostala hned dvě vesnické babičky, Marii a Františku, neobyčejnou tchýni Jarunu, důstojnickou tetu Božu, příhraniční tetu Annu a švagrovou Jájinu. Přehršle svérázného venkovského štěstíčka. Nelenily české ženské, hnedky se přišly na Slovenu podívat. A radily, co a jak na venkově zvládnout.

Po čase se objevila ještě jedna tetička. Pražská paní doktorka Jenka J. Honosila se pravým titulem doktorky práv.

První návštěvou mne obdařila uprostřed třeskuté zimy, když jsem povila syna. Jenička byla jiná šťabajzna, než vesnické krasotinky. Naondulovaná, nalíčená, oděná v nejnovější módě a s posledními pražskými novinkami. Ladně vystoupila z limuzíny v krokodýlích čižmičkách s kranflíčky velikosti labutí šíje.

Mluvila hoch češtinou o hercích, zpěvácích, doktorech, výstavách, vernisážích, divadlech, rautech a zahraničních služebních cestách. Naše tetička doktorka totiž dělala v Čedoku. A to vám bylo něco. To byla honorace a nádhera. Byla sošně rostlá, zuby jako perly, pas vosí, prsy dmoucí, nohy štíhlé a kukuč jednou tady, pak zase tuhle, zejména když se kolem míhali chlapi. Není divu, že okresní formát jí nikdy nestačil. Nebo jí krajané jednoduše nebrali, žárlili, ba dokonce záviděli.

Snáz by zapadla mezi zvučné herecké noblesy BB, CC, MM. A to nejen rajcovným exteriérem, nýbrž i iniciály JJ.  Uměla svojí výjimečnost přikrmit povídáním o celebritách, ale i exkluzivními dárky. Vpravdě, jak historky, tak dárky byly povětšinou mimo vesnické chápání a použití. Venkované jí občasnou návštěvu opláceli snášením vajec, bramborů, králíků, borůvek a sušených hříbků. Jenička pak s plně naloženou limuzínou odjížděla užívat si svoje naturálie do víru velkoměsta.

I já mám dodnes ukrytý darovaný lurexový rolák, který by sedřel i hroší kůži a tmavě modrou čínskou vázu s výjevy z Kámasútry. A ještě mám uloženou vzpomínku na poučná slova: „A užij si to, Evičko!“ No jo, ale zapomněla dodat, jak se extravagantní dárky v zapadlém koutě Šumavy užívají. Nikdy jsem neměla odvahu zeptat se na to. Nikdy jsme totiž nebyly spolu samotné.

Jen jednou, jeden krát, jsem si užila její jedinečnost beze svědků. Přijela jsem z Bratislavy rychlíkem do Prahy s tříhodinovým zpožděním. Navazující spoj ve směru k západní hranici ujel. Já zůstala na hlavním nádraží kolem půlnoci samotinká. Tetička Jenka pro mne poslala taxík. Připravila mi královskou koupel, uložila mne do pohodlné postele. Snídaně se honosila výjimečností nejen časem, kdy byla připravená, nýbrž i servisem, pestrostí tuzexových laskomin a lahodnou kávou.

Věnovala mi dlouhé a milé dopoledne. Povídala s něhou o zážitcích z dětství stráveném v chudém příhraničí, o dívčích láskách, ztrátách i nálezech životního štěstí a smůly. Jsem jí vděčná. Za lekci pohostinnosti a vzácný okamžik plný upřímných vzpomínek na venkovskou pospolitost. A ještě víc. Dík patří i za poznání, že nepochopitelná skořápka může často skrývat citlivou a zranitelnou bytost.

Naše pražská tetička Jenka. Dnes byla pohřbena na venkovském hřbitově.

Děkuji a vzpomínám s láskou.