„Jsi zbabělec, když ses nezastala slabšího. A srab, že jsi dodnes otevřeně nenapsala o nerovném boji značky VŠICHNI NA JEDNOHO!“ Nekompromisně mne odsoudila moje mladičká kamarádka.
„Máš pravdu, nemám odvahu. Psát o nemilé tváří stáří je těžké,“ váhavě jsem se hájila.
Na lidech v pokročilém věku mám ráda jejích nadhled, laskavost a radost z každé změny stereotypu. Obstarat zajímavý netradiční dárek pro babičku je nelehká věc. Proto jsem přijala výzvu mojí mladičké kamarády, pomoct jí s výběrem takového dárku.
Když babičky, tak babičky. Abych toho dne neošidila tu moji, zašla jsem do lékárny, koupit pro ni vysněný přípravek na paměť.
A tam se to stalo.
Lékárna byla plná, převážně lidi v důchodovém věku. S úsměvem jsem pozorovala komunikaci o jejích aktivitách. Povídali, kde co se slevou sehnat, kde nakoupit dobré točené (do PETky) víno, kde je nová cukrárna, jak v supermarketu vybírat z hromady čerstvé pečivo, jakému lékaři si říct o výhodné léky, kteří stánkaři s ochotou sníží cenu, stěžovali si na přecpanou hromadní dopravu, nízké důchody a vysoký nájem, přeli se o nejlepší televizní seriál, o pestrost slevových letáků v poštovní schránce, o sousedčiných kvalitách vaření, ….
Chaoticky stáli u okénka „volný prodej“, ale i u okénka „výdej na recept“, bez zřejmého akceptování nápisu. A nevadilo to ani jim ani obsluhující magistře.
Prostě čilí a vzájemně se tolerující důchodci.
Po chvíli přišla do lékárny mladá žena, maminka, a postavila se do fronty k okénku „výdej na recept“. Netrvalo dlouho a dítě v kočárku, který postavila do vestibulu lékárny, začalo plakat. Fronta se vlekla, pláč sílil, až přerostl v nářek.
Pobídla jsem mladou maminku: "Běžte dopředu, nečekejte! Ať to mrně zbytečně nepláče.“
Když váhající žena konečně uposlechla mojí radu, strhla nečekanou lavinu nadávek a povyku.
Některé věty, které z úst důchodců padly nelze publikovat. Jiné padly vícekrát a bolely: “… je na mateřské, jen ať čeká, my taky čekáme, my taky chvátáme, co si myslí, že nemáme nic na práci, dnes na mateřské berou velké peníze a nic nedělají, pleny neperou, nežehlí, nevaří, nešetří, všechno utratí, …, když se neumí postarat o dítě, nač si je udělala?“.
Ani já (úplně konsternována tsunami důchodcovské nevraživosti), ani magistra za pultem (hold nechce přijít o významného zákazníka - důchodci v lékárně utratí mnoho peněz), ani žádný jiný kupující (nemůžu posoudit jejich důvody), se mladé maminky nezastal. Odešla bez léku, se slzami v očích, za svým, asi nemocným, dítětem. A už se nevrátila.
*
Jak ráda bych věřila, že na tu mladou maminku doma čeká laskavá babička nebo dědeček, kteří jí pomůžou smazat hořkost z nerovného střetu s nevraživými důchodci.
Jak ráda bych věřila, že na ty bezostyšně povykující dědky a babky doma čeká milující dcera, nebo vnučka, s malou ratolestí v náručí.
A jak ráda věřím, že moje mladičká kamarádka mi dá ještě jednu šanci a bude mít důvod sejmout ze mne cejch zbabělce a sraba.
