Není bezdomovec jako bezdomovec

Maďarsko zakázalo bezdomovce. Pokus je to smělý a je předem odsouzený k nezdaru. Pokutovat někoho jako trest za chudobu může vymyslet jen hlava nemyslícího politika sbírající body voličů. Když nebude mít bezdomovec na pokutu, zavřou ho. Na jeho pobyt ve věznici, což pro některé bezdomovce může být nakonec úleva od přemýšlení co do úst a jak nezmrznout, se složí všichni ve formě daní. Jen čekám, kdy něco podobného vymyslí česká politická hlava. Postup ve stylu, když se nám něco nelíbí, zakažme to, je jen přivíráním očí nad realitou. Bezdomovcem se může stát každý bez rozdílu pohlaví, věku a současného sociálního postavení. Nikdy nevíte co má pro vás život nachystáno v záloze. Bezdomovci jsou dvojího druhu. Jedni co už rezignovali a ti druzí kteří chtějí zpátky do normálního života.

Odrazit se ode dna ovšem není jednoduchá věc a je to jen pro silné jedince. Mám moc rád příběhy o lidech po krk ve hnoji, kteří dokázali špatně rozdané osudové karty proměnit ve výhru. Je úplně jedno, jestli je to sportovec, kterému nedával nikdo šanci nebo úspěšně vyléčený feťák. Vždy musíte v prvé řadě porazit sám sebe a teprve pak můžete vyhrát nad okolím. Člověk sám sobě bývá nejtěžším protihráčem. S jedním takovým bezdomovcem jsem se potkal a zaměstnal ho. Když mě přišel žádat o práci, neměl jsem o něm valného mínění. Zarostlý, špinavý a oblečení už si nepamatovalo, jak vypadá nákupní účtenka. Nijak netajil, že už je tři roky na ulici. Práce, o kterou se ucházel, nebyla nijak kvalifikačně náročná a po krátkém zaškolení by ji zvládla i cvičená opice. Nebyla nijak dobře honorována, zkrátka těžká manuální práce. V podstatě jsem toho nemohl moc ztratit a zrovna velký zástup zájemců se o tu práci nehlásil. Vzal jsem ho a pak už jsem se nestačil divit.

Proběhla obrovská proměna trosky v člověka. Během dvou měsíců si dokázal najít přijatelné bydlení, přestal nezřízeně pít, naleznul opět slast pravidelné hygieny a čistého oblečení. Do práce chodil vždy včas a nikdy byste nevěřili, jak dokážou znovu zazářit pohaslé oči. Spolehnout jsem se na něj mohl kdykoliv a nikdy jsem neslyšel žádné odborářské kecy o práci přes čas či o víkendech. Fandil jsem mu a díky úžasné loajalitě a pracovitosti už byl skoro na spadnutí jeho posun na lépe placené místo. Škoda, že tenhle reálný životní příběh nemá zrovna šťastný konec. Zasáhnula státní mašinérie v převleku zdravotní pojišťovny, která vyčíslila dobu strávenou na ulici bez střechy nad hlavou na několik set tisíc. Holt, i když peníze nemáte a do zaměstnání nedocházíte, musíte každý měsíc zaplatit něco málo přes tisíc korun zdravotní pojišťovně. Tři roky na ulici bez peněz stojí bratru něco málo pod čtyřicet tisíc. Pro jistotu se na to nabalí pokuta, penále a exekuční megapoplatky. Veškerá snaha o znovuzařazení mezi takzvaně normální lidi přišla vniveč. Současně nastavené prostředí tento návrat ztracené ovečky neumožnilo. Oči opět pohasly a motivace něco změnit zmizela.

Státní mašinérie se rozhodla ponechat mému bývalému bezdomovci jen existenční minimum a udělala z něj opět bezdomovce současného. Přestal docházet do práce, protože se mu už nevyplatila a po nějakém čase jsem ho viděl opět špinavého, zarostlého a úplně opilého. Přepadnul mě obrovský zmar. Na straně jedné vás úřady pošlou pod most a na straně druhé vám zakážou existovat. Nemocnice si účtují za denní pobyt sto korun a statistický úřad již přispěchal s propočtem, že je to málo. V průměru prý den života stojí 144,- Kč. Tak mi to nějak nekoresponduje s existenčním minimem něco málo přes dva tisíce, které vám musejí nechat. Asi máme dvojí metr, jeden pro stát a druhý pro občana. Než se začnou zakazovat bezdomovci, asi by se mělo zapřemýšlet proč jich vlastně tak houfně přibývá a co by se dalo udělat preventivně. Možná stačí jen lépe počítat, s čím se dá reálně vyžít. Na ulicích je určitě dost lidí co chtějí zpátky, ale nemůžou.