Lidi se nedají škatulkovat

Každá skupina lidí podléhá nějakému vžitému dogmatu. Leváci dělají všechno obráceně, vegetariáni přetahují přestávku na oběd, zrzavé hlavy často zaspí, cikáni kradou, Ukrajinci jsou holky pro všechno, židi umějí dobře počítat a vozíčkáři jsou nedostatkovým zbožím.

Podle takových škatulek se nedá výběr člověka pro pracovní nasazení praktikovat. Každý člověk je individualita. Prošlo mi rukama spoustu lidí a než někoho vezmu do práce, musím s ním mluvit. Můj radar mi vždy napověděl, zda bude spolupráce klapat. Občas se taky spletu, ale v principu to funguje. Je mi úplně fuk, do jaké skupiny potenciální uchazeč o práci patří, pokud bude dělat, co se od něj očekává, může být klidně fialový. Dnes je v módě nadávat na cikány. Za svoji osobu musím prohlásit, že s nimi, pokud bych je měl zaměstnat, nemám problém větší než s jakoukoliv jinou skupinou lidí. Zaměstnával jsem jich několik a špatných zkušeností mám pramálo. I když ve spolupráci s nimi pár perliček bylo. Překvapila mě například cikánka zaměstnaná jako skladnice, u které jsem zjistil, že je úplně negramotná až po dvou měsících. Dokázala tak úspěšně tajit svou neznalost čtení, že se tomu zpětně ani nechce věřit. Do té doby jsem si myslel, že negramotný člověk naší kotlině je jen mýtus. Rád vzpomínám na jednu velmi pracovitou cikánku a  posléze velmi oblíbenou, která každý den dokázala všechny kolem sebe rozzářit přirozeným úsměvem a dobrou náladou, že ji po několika týdnech nikdo neřekl jinak než naše sluníčko. S rasismem jsem měl problém jen jednou a to ve chvíli kdy mi Koloman Horváth vynadal do bílých rasistů, protože jsem odmítl proplatit nedodělanou práci. Když vychladnul, omluvil se, práci dokončil a zinkasoval odměnu. Druhý den šel život dál jako by se nechumelilo.

Největší problém jsem měl s Ukrajinkami. Ne že by se jim nechtělo pracovat, naopak jsem si je nemohl vynachválit. Problémem byla česká část osazenstva směny a jejich snaha o šikanu našich slovanských sester. Musel jsem od spolupráce s Ukrajinkami upustit, jinak by mi to rozložilo celý pracovní tým. Moji čeští lidičkové je měli za otroky a podle toho se k nim i chovali. Tomu se dá s odstupem času taky těžko věřit, ale je to tak. Docela legrace bylo přijímání čerstvých absolventů středních škol. Tady jsem měl předem připravené diskriminační pravidlo. Kdo se dostavil na pracovní pohovor v doprovodu rodinného příslušníka, nejčastěji maminky, neměl už předem šanci dostat práci. Nesamostatné lidi jsem nikdy nepotřeboval. Dnes se hodně diskutuje o úrovni školství, ale když vidíte na vlastní oči, jaké rozdíly panují mezi absolventem nějaké soukromé střední rodinné školy a absolventem třeba v mém příběhu státní zemědělky, tak se vám ani nechce věřit, že za tak nízkou úroveň vzdělání na rodinné škole si ještě dokáží říci o nemalé peníze za studium. Student nebo lépe jeho rodič zaplatil za maturitní papír a dítě ho dostalo. Že nic neumělo, nikoho nezajímalo. Úroveň připravenosti na život byla o několik pater pod hnojárnou.

Hodně se mluví o velkém počtu nezaměstnaných lidí se zdravotním postižením. Povinný bezbariérový přístup jsem měl k dispozici i s bezbariérovou toaletou, tak jsem toho chtěl využít a zaměstnat vozíčkáře. Do té doby jsem jen odebíral zboží od chráněné dílny jako kompenzaci za nesplněnou nařízenou kvótu lidí se zdravotním postižením. Práce obnášela jen klepání dat do počítače, takže jsem se obrátil na pracovní úřad s volným pracovním místem pro vozíčkáře. Za tři měsíce mi ho nesehnali, takže to asi nebude s tou nezaměstnaností invalidů tak horké jak se nám snaží v médiích nastínit. Nebo je tu druhá možnost, že se v mém regionu nezaměstnaní vozíčkáři nevyskytují.