Když děti byly menší, vozili jsme naše tehdy dva králíky na chalupu. Běhali po celý den po zahradě a kroužili přes garáž kolem chalupy podél silnice zase na zpět do zahrady a tak pořád dokola. Trvalo než si sousedé vesničané zvykli že ne utekli, ale mají jen takovou svobodu. A chlape, takovou Jaru mám také

Tátova kuchyň mě taky zaujala, ale ještě radši mám Konec žízně. I když to je od koupáku pěšky trochu daleko.

Jo, jo. Hlad přepiješ ale žízeň nepřejíš!:)

skvěle napsáno - na druhou stranu dobře, že si někdo všímá. Těch opuštěných a bezmocných je bohužel stále dost...

Díky a hezký víkend:)

Stejně jsme divní predátoři. Maso nám chutná a přitom bychom na své domácí mazlíčky nedali dopustit. Někdy mám z toho poněkud dilema.

Když má jméno? Ani vietnamec ho nese, nesní.

Dobrý :-)

Díky:)

Romane, to se moc hezky čte. O tvé Jaru (se zvířaty to mám podobně), i o tom "zachráněném" králíkovi.

Díky za blog.

Maruško díky za příspěvek. Hezké léto:)

radši se dívám a nechávám žít. Stačí si sednout večer na balkón a pozorovat hejno rorýsů a následně netopýrů a z verandy na chatě se nabízí také úžasné pohledy. Jen ty naše želvy máme zavřené v ohrádce. Vlastně ve dvou - jedna je na balkoně, druhá na chatě

Jo, a Jizera to jistí, však víš, taky jste ji okusili