Neobyčejní lidé z venkova

Venkovští burani versus městští intelektuálové. Toť prý jediné správné rozdělení obyvatelstva naší jinak krásné země. Přes to prý nejede vlak...

S největší pravděpodobností se jedná o rozdělení účelové a to pouze v médiích. Ti, kdož tyto ptákoviny odhodlaně šíří totiž nikdy nemohli být na venkově a už vůbec ne ve slovenské dědině Vel´ká Čausa.

Já vím, Slovensko. Já ho pořád beru tak nějak za "naše." Jo, jsem federalista a tak nějak s výhradami i unionista. Před lety nás bez nás chytří pánové hrdinně rozdělili, abychom se zakrátko sešli zase v trochu jiné a větší "bandě."

Tady šlo o "unijní" stěhování kluka ze zmíněné vesnice, říkejme mu třeba Mišo. Ten pracoval tři roky v autoservisu v pražských Holešovicích a všechny "poklady", které za tu dobu shromáždil do pronajatého bytu se rozhodl přemístit do svého rodiště.

Když je to daleko nebo o víkendu, tak má takováto zakázka šanci propadnout sítem přesyceného "medvědího" dopravního trhu až ke mě.

Přistavil jsem tedy minulou sobotu velkou dodávku do Holešovic. Po předešlých obavách a díky nim následném pečlivém skládání nakonec v autě zůstal ještě metr krychlový "vzduchu." Na moji poznámku, že toho mohli nakoupit klidně ještě víc, všichni vybuchli smíchy. Mišovi se totiž podařilo získat i přítelkyni a nějaké děti. Pro mě to byl signál, že bude veselo.

Vyrazil jsem na cestu. Oni prý musí ještě na poštu a pak vyrazí za mnou "raketou" - Passatem a někde mě doženou. O poště tu bude ještě řeč. Nezklamala!

Slavná Česká pošta byla pravděpodobně hlavním důvodem, proč jsem do cíle dorazil ještě dlouho před Mišou.

Uvítací výbor, jež mě čekal již za tmy v cíli, byl však ohromující a povzbuzující.

Mišův otec Fero se ženou, dalších asi pět sousedů, mnozí se ženami či přítelkyněmi a nepočítaně dětí. Na Ferův pevný stisk ruky jsem odpověděl "dobrý den."

"Dobry děň!!" vyděsil se Fero. "Pozeraj, aká je tu tma, ty k*kot a ty vravieš dobry děň!?"

Všichni vybuchli smíchy a já s nimi. Tím bylo vše zachráněno. Než dorazil Mišo, bylo složeno a já seděl v jejich sklepní "pařné místnosti" u druhého talíře znamenitého guláše. Přitom Fero povídá: "Roman, teďko sa ale prosímtě neuraž, ja najprv myslel, že ty ako Pražák seš taký p*čus. Vieš, čo je to p*čus, nie?

Jo, to bude něco, jako k*kot...?

Presně tak!! Ale ty si fajny!" A byl jsem členem "rodiny."

Do takto krásného souznění dorazil Mišo: "vy stě išli akosi rýchlo...?

Čože, vy si vykatě?" divil se Fero. "My, dokud se v Praze neznáme, tak si vykáme." Mišo to potvrdil. "My sme vůbec v tý Praze tak zblblý, že řikáme dobrý den i když je tma...."Ty kokso, to ste tam teda v tej Prahe pekný p...." Výbuch smíchu utnul další Ferův výraz, který by normálně byl na mezinárodní roztržku. Ale nebyl. Základní poučka pro cestovatele, že v cizí zemi a prostředí se máme co nejvíc přizpůsobit domorodému obyvatelstvu a ničemu se viditelně nedivit, funguje spolehlivě.

Bleskne mi myšlenka na můj velký vzor - Marca Pola - syna benátského kupce, jež se dohodl dokonce i s Kublaj-Chánem, vnukem samotného Čingis-Chána a to byl nějaký válečník! Přiznám se, že se začínám cítit, ale opravdu trochu, jako Marco Polo.

"My nie zme dedina, my sme taká komunita!" Toto Ferovo zvolání vysvětluje tykání, trochu hrubší výrazy i množství sousedů, sedících kolem "společenskej izby."

"A zostaněš do rana, hej? Vedˇto je dané!!"

A sakra!! Zazvoní lahve a borovička a hruškovice na stole hovoří jasně, hezky, ale nebezpečně.

"To vopravdu nemůžu, mám zejtra s bráchou další stěhování." To mě naštěstí zachránilo. Navíc to byla pravda. Jinak řeči o tom, že musím ke svojí Jaru, by byly k ničemu. Zvláště, když na moji počest pozvali dokonce "fajnu slobodnu susedu", bodré "děvče" ze sousedství.

Velkolepé loučení však nebralo konce. Též "výslužka", abych snad na cestě neumřel hlady, byla k neunesení: "abych toho zpátky nevez víc, než sem!!" Vyprovázel mě smích a neuvěřitelně přátelská atosféra. Věřte, nechtělo se mi odsud. Slovensko mám rád a na venkově jsem již něco prožil...

Dva talíře guláše již udělaly své.  Přecpaný žaludek zvedl bránici, ta zatlačila na vegetativní nervstvo...nevím, jak u koho toto působí. Mě začala najednou přitahovat světla protijedoucích aut na zpáteční cestě, jak lampa můru. V zatáčkách  někde u Uherského Hradiště byl na tom řidič protijedoucí dodávky asi podobně. Najednou rána jak kyjem - bylo to taky u odbočky na Kyjov a zpětné zrcátko zmizelo. Zastavil jsem otřesen kousek dál, šel obhlídnout škody a čekal, zda se protijedoucí nevrátí. Pak mě napadlo, zda nečeká on podobně na mě a kousek jsem se vrátil. Nečekal. Na co taky. nejspíš bychom dospěli ke konsensu, že si každý koupíme nové zrcátko, což já nakonec učinil. Jen Česká pošta se mi ho marně a stále "neúspěšně" snaží už od úterka doručit k Jaru do práce, kde jsou pořád. Třeba čeká právě na takový uvítací výbor před dveřmi, jako jsem měl já na Slovensku. Vždyť je přece daleko renomovanějším dopravcem!