Na konec prázdnin a okurkové sezony, kdy všechny české učitelky na Jadranu už jsou sežraný, jsem si dovolil zařadit ještě jednu duchařskou. Vše v povídce je pravda.
Říká se, že každý desátý člověk na zemi viděl ducha na vlastní oči, ale bojí se to přiznat. Mám tu čest být tím desátým a přiznat se nebojím. Viděl jsem opravdickýho ducha. To bylo tak. Coby mladý jinoch v minulém století a za minulého režimu jsem byl lízt na sobotu v čarokrásné skalní oblasti Rathen u soudruhů z NDR v Sasku s kamarádem Frantou Hladíkem. Ten musel ale odpoledne domů a tak navečer odfrčel na svém motocyklu značky Java zpátky do Čech. Zůstal jsem sám v Rathenu na noc s tím, že zítra se setkám a polezu s velikým kamarádem Kuřetem, který zase pro změnu mohl jen v neděli. Měl jsem před s sebou bivak.
Už jsem jich osamoceně pár desítek absolvoval a neviděl jsem v tom žádný problém. Ve východoněmeckém NDR se smělo normálně volně bivakovat a skalní převisy byly plné německých i českých lezounů. Mimochodem v dnešním Sasku a už Západním Německu, a je to pořád to samé místo, se to smí s omezeními dodnes, na rozdíl od naší strany, kde český úřad zakázal úplně všechno, kromě provozování předražených parkovišť v držení rusky mluvících podnikatelů a vietnamských tržnic se značkovým zbožím. V NP České Švýcarsko jsou dokonce místa tak chráněná, že se tím směrem nesmíte ani koukat, aby jste nenarušili „přirozený“ život flóry a fauny, která hned za dalším skalním rohem nekontrolovatelně žije a bují v taktéž národním parku strany německé. Asi ta německá zvířátka a rostliny mají již německý naturel a na rozdíl od těch českých neukázněných se sama dobrovolně řídí direktivy saského národního parku a nepotřebují nad sebou přísnou ruku zákazů a příkazů. No nic, zpět k duchům.
Prošel jsem si pohádkové lázeňské městečko Rathen (kdo tam byl ví o čem mluvím), poseděl u jezírka, a když se začalo smrákat, vydal jsem se vyhledat jeden z mnohých bivaků pod obrovskou skalní dominantou, věží Höllenhund. Vybral jsem si malý převísek tak akorát, rozdělal oheň, pozoroval plameny a okolní siluety obrovských pískovcových věží a vůbec si užíval noci v přírodě. O necelých dvě stě metrů dál bivakovali nějací Němci. Už byla úplná tma, když dole v údolíčku zapraskaly větve. Někdo šel nahoru.
Nedivil jsem se, poslední opozdilci, co se ještě posilňovali bírem a nusslikérem v legendární místní restauraci Am Sonnende Ecke, se trousili do skal na noc, viděli světlo od ohně a tak za ním vyrazili. Do kolektivu. Němci se chtějí družit, nejsou to žádní samotáři a mají rádi, když je jich hodně pohromadě. Na skalách i v bivaku. A skutečně, asi padesát metrů od bivaku končil vzrostlý les a začínaly malé, sotva metrové borovičky, porůstající pískový svah až ke skalám. Z lesa vystoupila postava a vydala se pěšinkou ke mně. Když se přiblížila na dvacet metrů, dostala konkrétní obrysy chlapíčka s baťohem. Bylo to tak, jak jsem myslel. Někdo jde bivakovat a jde za světlem, aby se v noci nebál.
Sám jsem se taky tak trochu malilinko bál a tak jsem teoretickou společnost přivítal. V noci v lese jsou ke slyšení různé podezřelé zvuky a v osamění se hůře snáší. A možná má s sebou ten člověk i šnaps. Chlapík tiše stoupal k bivaku. Deset metrů, pět metrů, tři metry a najednou stál tichý chlap s báglem u ohně. Vidím to, jako by to bylo dneska. Když jsem se chystal promluvit, stalo se toto. Chlap se rozplynul. Přede mnou, viděl jsem to ze dvou metrů. Normálně bezhlučně přímo před mýma očima zmizel.
Zdůrazňuji, že jsem nic nepil. Je jasné, že do rána jsem nespal. Přírodu mám rád, v lese a v noci se nebojím, teoreticky věřím i na tajuplné nadpřirozeno, ale v praxi je to jiná. Praxe se dost odlišuje od knižního a filmového hororového teoretizování. Je mnohem strašidelnější. Normálně to byl duch, na to přísahám, ať se propadnu do západního Německa. Lekl jsem se jako prase a od svých sedmnácti let vím na tutovku, že duchové existujou. Patřím do společenstva desátých.
Obrázek : Panorama Rathenu – taková krása a přece tu straší
Hudba: Ústřední melodie z filmu Věc
