O oběšenci na Housce

Strašidelná historka z podzimního výletu, když se nám už tak nějak kvapem blíží. Strašidelná je ale jenom trochu.

    Hrad Houska v kokořínských skalách patří jednoznačně k tomu nejtajemnějšímu, co může naše konspirativní republika nabídnout. Nejen, že na něm dělal kotelníka a údržbáře Sváťa Karásek a Plastici u něj ve sklepě nahrávali na magič Tesla svoje pecky a spřádali s budoucím prezidentem plány na rozpad socialistického impéria, ale jako by ani tohle nestačilo, hrad už od svého založení střeží vstup do pekla. Čili do podsvětí, jiné dimenze, jiných světů, v terminologii moderních a módních záhadologů. Zkrátka někam, kam bychom zřejmě neměli mít oficiální přístup. O této skutečné funkci se hodně v „odborných kruzích“ diskutuje a spekuluje, ale řečeno slovy největšího Čecha – to je asi tak jediné, co se proti tomu dá dělat. Hrad je postaven na pískovcovém masivu údajně nad propastí – jeskyní? vedoucí tam, kam už bylo řečeno a všechny obranné stavební prvky hradu jsou obráceny směrem k této propasti. Navíc je vstup do pekla „zašpuntován“ kaplí. V dobách Karla IV musel každý významný šlechtic patřící ke dvoru na hradě odkroutit část své královské služby. Na hradě postaveném v hlubokých lesích zcela mimo významné kupecké cesty a středověká panství se všichni úporně bránili něčemu, co mělo přijít, mohlo přijít, a nebo přicházelo, zevnitř.

    Toliko historie. Mé návštěvě v té době neobývaného a rozpadávajícího se hradu Houska předcházel článek v záhadologickém časopise se spekulativním názvem Fantastická Fakta, který se rád a často zabýval s různou mírou věrohodnosti tématům záhad naší historie, paranormálním jevům, tajuplným tvorům a vůbec věcem, které tu okolo nás zcela evidentně jsou a my je jakoby nevidíme. V článku autor vyprávěl příběh o tom, jak se snažil na základě sázky na hradě Houska přespat. Jak cestou zahlédl tajuplnou postavu v černém plášti, jak bylo hnusné počasí velmi vhodné ke strašidelným příběhům, pršelo a větvemi stromů lomcoval vítr, jak přišel na hradní zdevastované nádvoří a všude byly mrtvé poštolky (kde zemře dravý pták, je prý něco špatně), jak se byl podívat u zazděných dvou souběžných vstupů do sklepení (proč dva vstupy?) a proč jsou zaslepené tak, že to vypadá jako dvě souběžné slepé chodby nikam? To by ale ze škvír na konci chodeb nesměl táhnou ledový průvan, že, a konečně jak ho popadla bez zjevného či viditelného podnětu nevyslovitelná hrůza, až se rozplakal a z nočního hradu uprchl. Když se po pár dnech vzpamatoval, přišlo mu, že je srab a na hrad se vrátil. Tentokrát bivak proběhl bez sebemenších problémů. Toliko článek v FF.

    Na základě tohoto inspirativního článku jsme se jednoho pošmourného podzimního dne vypravili na výlet. Hanča, Filip a já. Hnusný den, kdy každou chvíli prší, nad hlavou táhnou šílenou rychlostí černá mračna, ale díky častým deštíkům je daleká viditelnost. Ponejprv jsme absolvovali pěší tůru po skalách (samozřejmě s malilinkatým lezením) s temnými výhledy do lesnatých údolí i široké otevřené krajiny mělnicka. Pořád tak trochu pršelo. Vypravili jsme se k mohutnému kostku připomínajícímu hradu, toho času bezprizornímu. Stát, který ho rukou bolševika ukradl, ho nyní tak trochu opustil (psáno v 90.letech) a nechal na pospas osudu. Omítka opadaná, okna vymlácená, okenice, kterým se ještě neulomily panty divoce bily ve větru do oprýskaných provlhlých zdí, střecha napůl rozpadlá. Ale brána k rozpadlému objektu zamčená na řetěz. Paradoxně jsme se u brány srazili s dalšími dvěma návštěvníky, mladým párem. Muž chtěl bránu přelézt, žena se jasně bála a odmítala. Tak odešli. Ovšem inspirovali a my všichni tři přelezli. Ocitli jsme se na zamženém strašidelném hradě Houska.

    Vešli jsme na vnitřní nádvoří. Bylo tam několik mrtvých poštolek. Vlezl jsem do slepých chodeb vedoucích do podzemí. Z kamenů táhnul silný průvan. Vešli jsme do pověstné kaple, která stojí přímo na „vstupu“ jinam. Část zdí kaple byla mokrá. Tak je to prý už několik set let a nikdy to neuschne, ani když komunisti předělali kapli na učebnu a dali do ní ústřední topení. Prošli jsme se po hradě, dávno předělaného na zámek a ještě později na školící středisko či co. V místnostech nebylo nic, jen ústřední sál měl nádherné, nyní vandalům na pospas vydané dřevěné obložení a schodiště i se zábradlím. Vystoupali jsme do horních pater a ještě výše na půdu. Znáte ty filmové lekačky, kdy někdo někam strašidelně jde a najednou na něj vyskočí zpoza rohu kočka a Vy nadskočíte v kině ze sedačky? Tak to se nám na půdě hradu Houska stalo několikrát s holubama. Do toho pořád bouchaly ty okenice a rozbitými okny bylo vidět, jak venku mrholí. Strašidelnější atmosféru jsme si nemohli přát. Když už jsme zvolna z hradu odcházeli, aniž by na nás vyskočil čert, když nepočítám ty holuby, míjeli jsme taková dvířka. Dvířka od krbu, který byl ve druhé místnosti a těmi dvířky služebnictvo přikládalo, aby nerušilo panstvo v nicnedělání. Nevím co mě to napadlo, ale dvířka jsem otevřel. Vevnitř visel oběšenej chlap.

    Leknul jsem se tak, až jsem dva metry uskočil. Filip, v té době asi dvanáctiletý, stál jak solnej sloup a zíral. A Hanča? Ta se sebrala a okamžitě utekla. Třímetrovou kamennou zeď obestírající hradní panství přeskočila flopem. My jsme tam s Filipem stáli strachy zkoprnělí. Pak jsem sebral odvahu, že se na to musím ještě jednou podívat. Opatrně jsem znovu otevřel dvířka. Nohy, polobotky a tesilové kalhoty oběšence tam pořád visely. Jenomže ty nohy byly ze slámy. Byl to slaměný panák, ale v přítmí krbového komína jako živý.

    Teprve mnohem později jsem se dozvěděl přímo z úst Sváti Karáska (toho času už poslance – to jsou paradoxy) v nějakém publicistickém pořadu, že toho oběšence vymysleli, vyrobili a pověsili do komína on s Čuňasem (pro ty neznabohy co to neví: Čuňas je známá undergroundová postava spjatá nerozlučně s Plastic People of the Universe), aby postrašili příslušníky STB, když budou při šťáře hledat zakázanou literaturu a podvratné tiskoviny. Byli prý i tací u STB, co to vzali s humorem a moc je nezmlátili.

    Dnes je na Housce průvodce a prodávají tam pohledy a Coca Colu. Po ponurém tajuplnu zdánlivě nezbylo ani zbla a o vstupu do pekla informuje nástěnka ve čtyřech jazycích. Oběšenec Sváti Karáska už asi nevisí. Kruh se na oko uzavřel. Ale vstup do paralelního světa navždy neuzavřete vstupným, předraženým párkem a návlekama na boty, aby se nepoškrábaly parkety. Pověst nelhala. Na hradě Houska skutečně straší a to že tam je vstup do pekla je nezpochybnitelné. Vždyť tam tvořili Plastici.

Obrázek : Svatopluk Karásek - kotelník

Hudba : Plastic People of The Universe – Šel pro krev