Politici dnes pod tlakem médií problémy spíše vytvářejí než řeší. Politici média vyhledávají, médiím otročí. Zcela dobrovolně odpovídají na hypotetické otázky coby kdyby. Nehledají dlouhodobě přijatelné kompromisy ale pouhé spory.
Oblíbenou disciplínou politiků je povídat si s novináři a mediálně se prezentovat. Politici jsou vděční za jakoukoliv pozornost, rádi odpovídají na sebepitomější otázky zaměřené na hypotetickou budoucnost. Nemají vlastní agendu ke sdělení, jsou zcela ve vleku konfrontační agendy novináře(k) typu "Ptám se já", "Pro a proti", jste sice pozvaná osobnost, ale rozhovor řídím JÁ a to je Plus.
Takovou zcela běžnou žurnalistickou figurou bývá, "je mi jedno, co říkáte a teď Vám položím další otázku bez ohledu na to, co jste řekl" a politik sedí na druhé straně a je rád, že vůbec může něco říct. Ne nejsou všichni takoví, čest výjimkám typu Kroc, Bumba, Veselovský, Mašková na jedné straně a takový Kalousek nebo starý Zeman s Klausem na straně druhé, mám-li někoho namátkou jmenovat. Ale i tito výše jmenovaní giganti české žurnalistiky a politiky podléhají zcela zásadnímu fenoménu politického boje a vytváření sporné politické agendy jaksi předem.
Zcela běžně se totiž dají nachytat na otázky typu "Co uděláte až?", nebo "Jak rozhodnete když?", nebo "Kdyby tamten řekl to, co byste si o tom myslel pak?". Úplně běžnou je pak předvolební agenda typu "S kým byste šel do vládní koalice?" a "S kým byste jednal jako prvním?" případně "S kým byste vůbec nejednal?". Politik má vstupovat do politiky s programem, který je schopen srozumitelně vysvětlit a v případě zvolení realizovat. Politická soutěž různých programů vede ke kompromisním jednáním, která nelze anticipovat předem a už vůbec ne medializovat. K medializaci je určen výsledek jednání, ne jednání samotné.
Demokracie není a nemá být soutěží politiků, demokracie není sport. Demokracie je a má být mechanismem k dosažení co nejpřijatelnějších řešení různých sporů v dlouhodobém horizontu, přičemž umožňuje jednoznačné rozhodnutí sporných otázek z hlediska prosté většiny v horizontu krátkém. Krátkodobý medializovaný horizont politiku redukuje na pouhý boj nesmiřitelných soupeřů o vavřín vítěze. Demokratická politika má být projevem kultury a ne sportovní arénou. Těžko však zušlechťovat mediální scénu, když podstatou tržního kapitalismu je spotřebitel a většinový konzument médií vyžaduje napětí, spor, krev, drby a sport. Většinový konzument médií však není nutně většinovým voličem a mediální scéna nabízí již dnes napětí, spor, krev, drby a sport i mimo politiku. Míček je tedy na straně politiky a politiků, kterým si tímto dovoluji nabídnout manuál kulturní interakce politika s médii:
(M)édia: S kým vstoupíte do koalice po volbách?
(P)olitik: Předvolební koaliční jednání již proběhlo a všichni, kdo chtěli vstoupit s námi do koalice již na našich kandidátkách jsou. Případná povolební koaliční vyjednávání jsou otázkou výsledků voleb a o tom Vás rád poinformuji po těchto koaličních jednáních.
M: S kým budete jednat v případě vašeho vítězství po volbách jako prvním?
P: V první řadě budeme jednat s politickou stranou, která skončila ve volbách jako druhá. Našim cílem bude dosáhnout co největšího společného jmenovatele shody v řešení problémů této společnosti v dlouhodobém horizontu a tato řešení nabídneme ke společnému prosazení v parlamentu. Jakýkoliv nenulový průnik v řešení sporných otázek vítáme, neboť tato řešení budou mít patrně dlouhodobě nejsilnější potenciál k dosažení společenského smíru.
M: S kým v žádném případě nebudete v případě vašeho vítězství jednat?
P: V druhé řadě budeme jednat s tím, kdo skončil třetí a v neposlední řadě budeme jednat s posledním v řadě, neboť i ten reprezentuje část společnosti, které jakožto celku hodláme svou vládou sloužit. Nalezení jakéhokoli shody v řešení partikulární problematiky je cenné, byť by byla názorová neshoda v pro nás zásadních otázkách zcela zřejmá.
