V Praze blaze? Ale houby! Sice to vypadá, že si tady jen kavárničkujeme a demonstrujeme. Ale ne! My máme i problémky bytové aneb živoření v garáži se blíží!
Jsem již zřejmě nenávratně nudná, stará bréca, neboť zájem o bytové podmínky druhých je nyní jedno z mých oblíbených konverzačních témat. V dálné minulosti mě zajímalo “kdo s kým”, teď se zaměřuji na pouhé “kde a za kolik".
Panelákové martyrium
Sídliště a především parkoviště není nafukovací. Copak všemocní soudruzi, prognostici velkých věcí, neočekávali dobu automobilovou? Blaho čili auto do každé rodiny? Možná páni inženýři nepředpokládali, že ctěné králíkárny přežijí dvacetiletku, možná si nepředstavovali, že famílie z ubikací si dokážou vydělat na tolik motorových hračiček.
Každopádně je to pro obyvatele průšvih. Najít flek po devatenácté hodině je nemožné. Kamarád nedávno objížděl okolí skoro půl hodiny, dokud mu neuvolnil místo týpek, který jel na noční směnu. A na závěr drobný bonus, jednou týdně přijede městská policie, obejde blok, nafotí x přestupků, rozdá pokuty a šmitec. Na Barrandově chodí ve středu, na Libuši v úterý, na Hájích v pátek. Tomu říkám sláva životním jistotám! A já nevím, zda si mám vyrobit transparent: “buďte eko, prodejte své vozy a choďte bosi” nebo “ důstojné parkování je základní lidské právo!”.
Lokalita
V centru nebydlí nikdo. Nikdo nezná nikoho, kdo by tam bydlel. Kolují různé fámy, ke kterým se nehodlám blíže vyjadřovat.
Lokalita je zrádná, my sice bydlíme v malé bytovce, máme zahradu a ZATÍM málo sousedů. Ale stále se staví a staví, vše se musí zastavět. Netvoříme již mrakodrapy, ale paneláky naležato, jedna krychlička vedle druhé, čím blíže, tím lépe. Velký bratr (soused) tě vidí!
Nemůžu si však stěžovat, má přítelkyně dopadla hůře: “Přestěhovali k nám pobočku Úřadu práce a od té doby jsem rasistická kráva, protože Romové jsou tam prostě nejvíc slyšet, co na tom, že je tam třeba více bílých, růžových či zelených. Musím se odstěhovat, nebo za chvíli skončím v nějaké krajní pravici!” A to se jedná o jinak tolerantní a nexenofóbní ženu!
Kauce! Kauce!
Další má souputnice shání podnájem, některé byty vypadají podezřele (příliš krásné za nízkou cenu inzerované déle než rok), jiné maximálně energeticky neúsporně (jedny vafky, neexistující izolace), další jsou těžký bizárek s podmínkou (majitel píše otevřeně: “pro mladou slečnu sleva 3000, mé pravidelné kontroly bytu jednou týdně”).
Souputnice má navíc nízký plat, skoro žádné úspory a ekonomicky neperspektivního muže: “3 kauce dělají 60 tisíc, jenže můj muž teď nemohl zaplatit nákup, protože mu do výplaty zbývaly 2 stovky! Takže budu asi rok šetřit, abych to nakonec zacálovala já.”
Single spolubydlení
Sdílet domov s cizími lidmi prostě není výlučným dobrodružstvím pro mladé studentíky. Je to jev častý a častější. Čísla jsou neúprosná, nemáš-li alespoň průměrný příjem, tak o garsonce můžeš jen snít. Slečna Náplava z Moravy: “Nejdříve jsme bydleli ve dvou, nyní ve třech a nenápadně se k nám vtírá další obyvatel, nový partner třetí ženy.” Vyhlásí EU vyhlášku kolik osob smí bydlet na metr čtvereční? Stanovíme “humánní” a “nehumánní” podmínky bydlení? Pět lidí v místnosti je ještě morálně přípustné, ale pět a půl je už nelidské vykořisťování?
Drazí, milí čtenáři, vím, že se nejedná o existenciální dramíčka, ale až se začneme tísnit v kójích jako Japonci, tak si budeme nostalgicky vzpomínat na podobné storky z “mládí”. A budeme ještě smutnit po tolika opovrhovaných králíkárnách!
