V určitém věku jsem byla neodolatelně přitahována vším, co by se byť vzdáleně dalo nazvat uměním. Pohybovala jsem se mezi uměleckou smetánkou. Hlavním poznávacím rysem této vytříbené společnosti byla kvalitní, nekomerční tvorba.
Komerce byla Satanova děvka, komercí prosím rozumějte cokoliv, co mělo alespoň trochu úspěch (tzn. že na vaše autorské čtení dorazilo alespoň 30 lidí, přičemž těch 30 lidí nebylo složených jen z rodiny a vašich přátel).
Básnířka napsala knihu. Knihu, kterou skoro NIKDO nečetl, neboť ji nešlo skoro NIKDE koupit, protože vyšla jako příloha časopisu, který se nedal skoro NIKDY sehnat (tzn. deluxe kolekce o 20 kusech). Básnířka páchala sebevraždu každý druhý týden, nejčastěji ve tři hodiny ráno. V té době jsem utratila dost peněz za taxíky, neboť dostat se z jednoho konce Prahy na druhý uprostřed noci prostě jinak nešlo. Až po naší delší známosti jsem pochopila, že ta sebevražda zase tak nehoří a že do sedmé ranní taky počká.
Básník tvořil avantgardní texty, kterým rozuměl jen on sám. Ve dvaceti letech plnil alternativní kavárny davem mladých husiček, hodně kamarádek z bohemistiky, filozofie a filmové vědy si jeho patetický projev nemohlo nechat ujít. Letěly na jeho zjev otrhaného, těžce nepochopeného buřiče. Vyznačoval se jednou krásnou vlastností, nikdy neměl peníze. Jít s ním na kafe znamenalo zacálovat nejen kávu, ale minimálně láhev červeného vína a krabičku cigaret. Docela rychle mě přátelství s ním omrzelo, čistě z finančních důvodů bylo dlouhodobě neudržitelné.
Performerky umění spočívalo v symbolickém znázornění naši upadající západní společnosti. Jako nejvíce vystihující se jí zdála její nahota, případně její vagína. Nikdy jsem nedokázala určit, který muž je tam z důvodu velkého uměleckého zážitku a který z důvodu možnosti beztrestně a zadarmo čumět do vagíny mladé holky. Později jsem se dovtípila, že ti, co se podobají zevlujícím bezďákům jsou vlastně ta nejžádanější sorta kritiků/profesorů/kurátorů atd. Performerka chodila věčně v bílých šatech a největší úspěchy sklízela, když skrze bílou prosakovala její menstruační krev. Dle frekvence vystoupení chudák holka měla menstruaci několikrát do měsíce, svým způsobem mi jí bylo líto, tak jsem na každé vystoupení ostentativně nosila velká balení tamponů a vložek, což si z neznámého důvodu vyložila jako „znevažování jejího umění“.
Muzikant hrál na kytaru těžké dlouhé melodie bez rytmu. Ve svých čtyřiceti letech se dostal do stádia absolutní vyhulenosti, navzdory tomu dokázal udržovat výhodné známosti s lidmi, kteří ho byli schopni dostat na jakýkoliv koncert zadarmo. Protože měl v hlavě doslova vymeteno, tak si nikdy nezapamatoval mé jméno, ale rád mi slintal do výstřihu, takže mě občas vzal i na nějaký koncert, což bylo fajn. Muzikant po mě žádné peníze nikdy nechtěl, dokázal se opít a najíst zadarmo, obešel veškeré stoly v podniku a dorazil po cizích lidech vše, co se dalo.
Malíř ve svých obrazech znázorňoval své duševní rozpoložení, jeho vrcholným dílem byl obraz „Nicota“, jehož genialita spočívala v prázdném plátně s tečkou uprostřed (dodnes ho podezřívám, že tento námět stejně někomu čórnul). Byl těžce psychiatricky nemocný, buď manicky šťastný, maximálně zrychlený, nebo ležící u sebe v nevytopeném ateliéru s lahví vodky a neschopen slova. Léky neužíval, neboť mu dle jeho slov znemožňovaly tvořit. U žen se tento muž těšil velké oblibě, nedokázala jsem pochopit, co bylo tak sexy na jeho třiceti kilo (nejedl skoro, jen pil) a na jeho plesnivém ateliéru (kde i žil, jakožto nebytový prostor ho tato díra vyšla na dva tisíce měsíčně). Znala jsem ho čtyři roky, za tu dobu prodal své čtyři obrazy, často říkával, že ti největší umělci byli ve své době vždy nepochopeni. A že pravé umění vzniká jen ze skutečného utrpení. Jo, trpět, to on uměl.
Spisovatelka pracovala na svém nekonečném románu deset let. Vydal jí ho její sedmdesátiletý přítel, který pár měsíců poté záhadně umřel. Cynikové a drbny o jeho smrti prohlašovali, že se jedná o vraždu. Romantikové a drbny vedli zvrácené debaty o tom, že zaručeně umřel při sexu. Nicméně její knize to přineslo úžasnou reklamu a o dílo projevilo zájem nebývalé množství osob, z nákladu 500 kusů jí doma zůstalo už jen 4 stovky kusů. Knihy jsme používaly různě jako stolečky, židle, výzdobu. Jednou jsme si ze stránek obřadně balili cigarety. Napsat knihu o 9 stovkách stránek má prostě význam. Teď se spisovatelka věnuje dokumentaristice a natáčí časosběrný dokument o sobě.
Moc jsem do kolektivu nezaměstnaných, volnomyšlenkářský, duchovních osob nezapadala. Nic jsem netvořila a ještě jsem trapně chodila do práce a do školy. Třebaže po přečtení článku "moji umělci" možná působí trochu jako neschopní lůzři, tak zábava s nimi byla velkolepá a parádní.
