Jsem už moc stará na alkohol. Rozhodnějsem starána to, abych se věšela na cizí chlapy! V mém věku už to není roztomilé, omluvitelné mávnutím ruky, ale především trapné.
Takové to: “ach, podívejte se na tu chudinku tragickou”. O to více, že se toho dopouštím před svým vlastním mužem! Zlynčujte tu paní promiskuitu!
Z doby “hurá, pátek, jdeme pařit” se dostávám do “hurá, půjdu brzo spát”. Mé největší páteční úsilí spočívá v nalezení dostatečně věrohodných a společensky akceptovatelných důvodů, proč někam nedorazím. Brzy si mě lidé přidají do seznamu odepsaná! Má nejčastější odpověď na obdobné akcičky zní: “Omlouvám se, jsem lemra líná.”. Alespoň upřímná lemra líná chcete-li.
Nemůžu si dovolit chcípat přes den, s kocovinou jako blázen, neboť svých dnů si příliš vážím. Se svým pesimem očekávám konec, ta má tragická povaha ala “podívej, Janis Joplin byla v mém věku mrtvá!” Jo, piju jen víno, ona jela ostřejší látky, nicméně pointu snad chápeme.
Mé výstražné “nechlastej, nebo se s tebou rozvedu” ztrácí poněkud důraz, když sama s mokrou utěrkou na hlavě prohlásím: “Nevím, kolik jsem toho červeného vína vypila” a “Vezmi, prosím, dítě, nebo ho pozvracím”. Plus ten fakt, že vlastně nejsme manželé také výhružce příliš nedodává.
Beatnické popíjení už není prý IN. Já však většinu života byla OUT, nejdříve tragicky vyloučená, později hrdě odhodlaná “vybočovat”. Teď asi jen sklopím zrak a pokorně se ponořím do tichého, šedého zástupu průměrnosti.
Co vyzvracím, to již nikdy nepozřu. Jako ten guláš, kterým jsem otci v dětství vyzdobila a vyvoněla stan. Takže červené víno nikdy více, loučím se navěky. Z mého alkoholického repertoáru zbývá jen víno bílé. Tomu také preventivně zamávám. Možná sklenku na Vánoce.
Jsem to slíbila tchýni! Přečtěte si o ní článek Královna matka a pochopíte!
