Základní škola? Ztráta času!

Mám se základní školou nevyřízené účty. Lituji, že jsem se vždy poctivě učila to, co jsem měla; lituji, že jsem brala učitele jako autority.   

První stupeň

Vykreslím vám sebe, naivní, malou holčičku, která se snaží vše dělat správně. Paní učitelka řekne a holčička udělá. Nabifluje se i tu básničku od mrtvého básníka, co jí nedává smysl. Školu si představovala jinak. Neustále se řeší, že František nemá správný sešit (tzn. číslo 420), Jana píše nevhodným perem, Pepík pro jistotu raději nenosí celý penál, Honza dělá hluk, neboť mluví, když mluvit nemá. Holčičku to nebaví. Čeká, až se začnou učit ty “dospělácké věci”. Někdy je ve škole čekání na učení delší než samotné učení.

Holčička přejde na jinou školu. Její poněkud ráznější matka si nesedne s ještě ráznější paní učitelkou. Už není šikovná holčička, ale “nejhloupější stvoření široko daleko.” Ano, otřese to jejím sebevědomím natolik, že si tu hlášku dodnes pamatuje. 

Angličtinu vyučuje rodilý mluvčí, což znamená, že on “nemluvit česky”. Holčička nerozumět jemu. Přijde si jak “nejhloupější stvoření široko daleko”.

Ti chytří odcházejí na víceleté gymnázium, holčička na základce zůstává. Učitelka vyhrožuje, že druhý stupeň bude náročný. Holčička se bojí. 

Druhý stupeň

Druhý stupeň se nese v ideologii: “musíte se učit, aby z vás něco bylo”. A “z Tomáše rozhodně nic nebude, když stále zapomíná čítanku”. Holčička se učí, protože chce “být někdo”. Holčička se dle osnov memoruje názvy řek, panovníků, kamenů. Napíše test na jedničku nebo dvojku, ale vše zase úspěšně zapomene. Jedním uchem tam, druhým ven.

Učitelé říkají, že jazyky jsou důležité. Holčičce to nedává úplně smysl, stydí se kolikrát mluvit česky, proto představa, že hovoří jiným jazykem zní jako sci-fi. Ovšem sehnat kvalitního učitele jazyků se jeví ještě nereálněji. Angličtináři se střídají jak na běžícím páse, dva za pololetí je normálka. Každý má zcela jiné představy o tom, co je důležité. S každým novým se začíná tak nějak od začátku, protože většina třídy nezná základy.

Učitelka na chemii a fyziku přejmenuje holčičku na spící pannu. Přesně to vyjadřuje holčičky vnitřní stav “je mi jedno, co se ve škole děje, svět čeká jinde”. Ale aby se dostala do toho velkého světa, tak musí nejdříve přetrpět základní školu. 

Matematice holčička moc nerozumí. Baví ji literatura. Ovšem český jazyk jako takový je opruz, rozklad vět, zdůvodňování i/y. Učitelce nestačí, když holčička řekne, že se to tak píše, protože to tak četla. Takže ani v češtině není úplná premiantka. Holčička vyniká jen ve čtenářském deníku, kam zaznamenává obsahy desítek knih. Štve ji, že musí strávit ve škole tolik času a nestíhá číst romány. Čte póvl románky pro dospívající i ruskou klasiku. Ve třinácti má třikrát přečteného Idiota, sama si přijde jak Idiot, ovšem jiného typu než byl Idiot od Dostojevského. Holčička by si přála být spisovatelkou, ale češtinářka se jí vysměje, neboť spisovatelé doopravdy “znají” český jazyk a bezchybně určí druh věty vedlejší.

Příprava na střední školu

Holčička se opět bojí, tentokrát střední školy. Učitelé hlásají, že se žáci musí výrazně zlepšit, aby je někam přijali. Na střední škole prý teprve docení, jaká byla základní škola flákačka. Pro učitele není žádný horší osud než “nedokončené vzdělání”. Lidé s nedokončeným vzděláním uklízí veřejné záchody. A naivní holčička tomu věří.

Holčička si může podat jen jednu přihlášku. Přemýšlí, že půjde na učňák, aby školu úspěšně dokončila. Učitelé ji přemluví, že s jejím známkami může jít na “normální” střední školu. Holčička jim moc nevěří, jak by ona, hloupá, zvládla maturitu? Holčička nakonec maturitu udělá, vystuduje vysokou školu. A až na promoci jí docvakne, že si ten červený diplom může strčit leda za klobouk. 

Poznámka autorky: Ano, byla jsem lehce ovlivnitelná, přecitlivělá dívka s průměrným IQ. 

Ale myslíte, že s podprůměrným či nadprůměrným intelektem a vyrovnanější povahou by se ta nekonečná nuda zmírnila a výhružky učitelů ztratily svou přesvědčivost?