Po x letech vztahu asi nelze očekávat nějaké roztomilé a zamilovaňoučké frázičky. Nicméně u nás se jede pouze extrémní slet bizarních hlášek.
"Vypadáš jak bezdomovec" - jeho názor na mé milované super ulítlé vintage oblečení. Kdy muž neví, že “stará” je vlastně “nová” a že kousky od mé babičky jsou nyní ve světě hipster módy totálně in kreace.
"Nevyndala jsi myčku" - protože naše myčka nemyje, tudíž jsem tam narvala další kousky a pokojně čekala na večer, až ji budu moct zapnout. Jenže přišel muž a ejhle - ta špína je údajně čistota!
"Máš ještě stále těhotenské břicho" - což o to břicho po dvou dětech mám, nicméně to, co bylo kdysi hýčkáno jako předmět něžností je teď znechuceně odmítáno. Můžete mi prosím vysvětlit proč? Kdy k tomu došlo?
"Čekal jsem, že aspoň uklidíš, když jsi byla doma jen s jedním dítětem" - jsem předmětem mužových věčně nesplněných očekávání. Co na tom, že z mého úhlu pohledu je uklizeno. Co na tom, že jsme nebyli skoro doma. Co na tom, že jsem taky pracovala.
"Můžeš přestat být tak asociální a jít se seznámit s ostatními maminkami?" - víte co, on si mě asociální našel a nyní mu to nějak nevyhovuje. Tudíž z introvertky, která má občasné záchvěvy extroverze by vytvořil nejradši opak.
"Už jsem ti všechno řekl" - když se zeptám, zda si budeme povídat. A ještě vyfásnu dodatek: "Ale ty se stejně mými slovy neřídíš, tudíž ti něco říkat je ztráta času."
"Víš, že má expřítelkyně zhubla?" - v okamžiku, kdy stojím na váze a nelze konstatovat úbytek kilogramů ani v nejmenším.
Doufám, že si teď budete užívat více svého protějšku, protože pochybuji, že budete žít se stejně impertinentním pakem jako já.
