Libujeme si v jímavých životopisech významných osob, neboť nám dávají naději, že se třeba také jednou vyšvihneme do zářných výšin úspěchu. Pak prozřeme, zjistíme, že jsme jen veskrze prostřední občánek a trochu nás to sejří…
V ten moment se naopak poohlédneme po pokleslé historce o nějakém ztroskotanci, abychom mohli unést svou průměrnou existenci. Lůzři nás uklidňují, přináší poselství “ha, podívej, kam může jedinec klesnout a kam jsem neklesl, jsem super mega machr”. Článek níže přináší portrét Edny Nové, která ztělesňuje snad všechno, jen ne představu úspěšné ženy.
Kdybych se vyžívala v motivačních sexy heslech, tak by se tento blogískový zápis jmenoval: “jak se vyrovnat s vlastní podprůměrností”. Samozřejmě bych vás oblbla nějakými božskými klišé blbostmi jako “s úsměvem jde všechno lépe”. Jenže já na tyhle trapárny nemám nervy, radši vám vyklopím, že nejste v těch lejnech sami. Brodím se jimi taky a občas se vážně srdečně směji, i když se směji jediná.
Nejnižší možný příjem široko daleko
Znáte takové to, jak si žena stěžuje, že z rodičáku nevyžije, protože jí klesl příjem o 200 procent? No, tak já jsem taková ta socka socek, kterou výše/níže příspěvku nerozhodí, neboť její plat byl stejně vysoký/nízký jako rodičák. Má to ostatně své nesporné výhody, v okamžiku, kdy ostatní matky zběsile běsnily a podepisovaly různé petice na zvýšení příspěvku, tak já v bohorovém klidu prohlašovala, že mě těch několik tisíc rozhodně nevytrhne. A byla to pravda.
Netalentovaná pisatelka bulvárních slohovek
Pokud jsem něco kdy chtěla, tak jsem chtěla psát. Jenže k tomu potřebujete talent. Talent je věc trochu prekérní, zákeřná mrcha, neboť je dán semtam někomu a já jej nedostala. Pak jsou příklady vášnivých dříčů, dělníků nadšení, kteří se tak lopotí a lopotí, až ze sebe literární blemc vypotí. A někdy ani to nadšení není bůhvijaké, takže nakonec o psaní akorát žvaníte, jenže nikdy nepíšete. V této poslední skupině “nenadaných lenochů” jsem já sama. Plus se ještě nacházím v žalostné podkategorii osob, kterým bylo doporučeno raději nepsat.
Expartner, když četl mou první vysokoškolskou seminární práci, prohlásil: “Panebože, přijdu si, jako kdybych luštil zprávu od nějakého marťana, který se naučil sice dobře česky, ale furt je to marťansky.” A on o tom něco tušil, když studoval bohemistiku!
A bohužel hodně čtu, tudíž jsem držela v rukou krásná díla úchvatných lidí, kteří vytvořili literární skvost jen tak mimoděk. Ránu mému spisovatelskému alter egu zasadilo také několikaroční přátelství s básnířkou, která s noblesou vytahovala z rukávu nádherná slova, jejichž význam jsem často musela hledat ve slovníku. O to větší frustrace to byla, když ani slovník nevěděl!
Ale pak jsem jednou své spisovatelské ambice pohřbila, zadupala je do smrduté hlíny, a začala psát. Netalentovaně a bez zápalu. A jde to, ovšem dře to.
Trapně nevtipná aneb jsem jen ubohý, nepovedený pokus o žert
Myslím si, že jsem řekla něco vtipného. Zasměji se. Jenže zjistím, že mě vlastně nikdo neposlouchá.
“Promiň. Co jsi vlastně říkala?”
Zopakuji to.
Směji se zase jen já.
A není nic žalostnějšího, než když se místností ozývá jen vás chechot. Pozn. je to tak žalostné, že Joker se díky své nepovedené kariéře komika stane vrahem. Čímž nechci naznačit, že se pokusím o nějakou kriminální činnost.
A ani přitažlivá ta holka není
Můj muž trpí bludem současné doby: krásná žena je výlučné označení pro vysoké, štíhlé blondýny. Tedy taková univerzální nuda, kůstka z plakátů. Jak se k tomu ovšem postavím já, jeho partnerka? Jasně, ještě stále se můžu vyperoxidovat na bílou. Ze zkušenosti také vím, že nijak radikálně už asi nezhubnu. A jsem tak malá, že ani podpatky ze mě dlouhonohou číču neudělají (jiný expřítel mi ostatně zalichotil: “máš nohy jako gazela, která neběhá”). Ze začátku mě štvalo, že pro svého muže nejsem dost atraktivní. Ale nastal velký myšlenkový zvrat, kdy jsem začala uplatňovat onu zvláštní formu nelogiky typu “alespoň se mu nikdy nezošklivím”, “oceňuje jiné mé kvality” a další bláboly, které mají ukázat vítězství ducha nad hmotou.
Další významný posun přineslo narození dítěte, to jsem vzhled přestala řešit úplně. Občas svátečně použiji rtěnku, kterou mi dítě opět rozmatlá do podoby Jokerovy prořízlé pusinky (Joker dostal Oscara, tudíž je namístě jej zmínit v článku nejméně třicetkrát). A začala jsem aplikovat metodu “čím méně si myjete vlasy, tím méně jsou mastné”, což v praxi znamená, že 6 dní v týdnů se pyšním čímsi jako vylitý olej na hlavě.
Jak vidno, i nad problematikou nevábné vizáže lze zvítězit silou vůle či nevůle!
Závěr
A prosím vás, sice tady nejsou klasické lajky, ale čím více pomyslných palečků mi v komentářích udělíte, tím lepší pocit ze sebe budu mít. Alespoň tisíc lajků, abych věděla, že můj život je alespoň trochu cool.
