O tom, že je vážně těžké žít ve vztahu s člověkem s psychiatrickou diagnózou. A o mém naivním očekávání, že spolu s partnerem překonáme každou krizi. Protože o tomhle nikdo otevřeně nemluví.
Tvrdý návrat do reality
Po hospitalizaci v Bohnicích jsem se vrátila zpátky domů nadšená a plná předsevzetí. Také jsem očekávala od přítele vřelost, která nepřicházela. On chtěl „zdravou“ ženu. A tou já dle něj nebyla. Ráno jsem brala kvantum prášků, večer také. Po prášcích jsem spala 12 a více hodin. Občas jsem byla otupělá a zpomalená.
Jeho velmi častá věta: „Nevím, zda chci s tebou být.“
A další oblíbená „Když jsi byla v Bohnicích, tak jsem přemýšlel, že tě opustím.“
Ujišťovala jsem ho: „Ale ty jsi neodešel, zůstal jsi. To je to hlavní.“ A on: „Já ale vážně chtěl odejít.“
Bláhová představa typu „zůstaneme spolu navždy“
Bylo to jak facka, jak tvrdá facka. Na psychiatrii jsem na něj myslela, myslela na něj jako na oporu, nikdy by mě nenapadlo, že by mě chtěl opustit. Po skoro 4 letech vztahu? Hloupě jsem důvěřovala, že my dva spolu zůstaneme navždy.
Snažila jsem se. „Panebože, jen se nesnaž,“ zazníval jeho otrávený hlas.
On: „Jenže ty jsi byla pošahaná už před Bohnicemi. Věčně někde ve svých myšlenkách. Ani radost jsi nedokázala projevit.“
Já: „Když to byl ten začátek deprese.“
On: „No a já nevím, jestli tohle chci snášet.“
Já: „Ale teď jsem jako normální člověk. A do Bohnic se už nikdy nevrátím.“
On: „Tím si právě nejsem už tolik jistej.“
Utrpení mladého blázna
Zpočátku jsem to prožívala dost emocionálně. Svíjela se na podlaze s brekem, nebo vyčerpaně ležela v posteli. Z deprese jsem přešla do partnerské krize. Cítila jsem jedinou lehce cynickou útěchu: ty věčně upřímná, tady máš tu svou pravdu.
Pak jsem začala žít. Učila jsem se na státnice (těžce, byla jsem po lécích zpitomělá). Provázela cizince po Praze, abych si zlepšila angličtinu (tehdy jsem se naučila otevřeně mluvit o depresi). A pokoutně jsem vyráběla různé blbosti, abych si něčím vydělala (většinou si to známí koupili zřejmě z lítosti).
Tak dlouho jsem vnímala, že mě asi nemá rád, až jsem si na tu myšlenku zvykla. Naučila jsem se žít s pocitem, že takhle to teď bude. Přijala ten holý fakt už klidně.
A jednou ráno jsem se probudila s rozhodnutí, že dnes od něj odejdu. Sbalila si věci a vrátila se zpátky k rodičům. Rychle, potichu, klidně. 4 roky jsem vtěsnala do krabic během 5 hodin.
Napsala jsem mu: „Budu bydlet s někým, kdo mě miluje za všech okolností.“
Sdělila jsem psychiatričce, že jsme se rozešli s přítelem a bydlím s mámou a tátou:
Psychiatrička: „To musí být maminka ráda, že jste zpátky u ní.“ Znělo mi to jako ironie, ale ona to myslela vážně.
Vysvětlení: Čtenáři, opravdu si nevylévám své srdéčko, nehledám soucit, pochopení apod. rozchod mám již dlouhou dobu ujasněný, pro informaci – rozešli jsme se před rokem a půl. Jen upozorňuji, otevírám „tabu“ téma. Být s člověkem s psychiatrickou diagnózou vážně není snadné a ne každý to ustojí. Neobviňuji ho, ono koukat půl rok na polomrtvou partnerku a plánovat s ní rodinu je asi vážně jen pro velmi silnou povahu.
Bohužel je časté, že partner nemoc neustojí. Děje se to dnes a denně. Je to tvrdý, je to hnusný, ale vážně… Pokud jsme nebyli v kůži člověka, který žije s nemocným, tak nemůžeme soudit.
Zpětně jsem velmi šťastná, že jsem odešla. Kdybych zůstala, žila bych v té bublině doteď, nezažila tolik dobrodružství a tolik dobrého i zlého.
Stále se spolu stýkáme, přátelství je pro nás lepší varianta než partnerství.
Jinak doporučuji mé další články o životě s duševním onemocněním:
"Seriózně i neseriózně o pobytu v Bohnicích (peklo je jinde)"
http://ednanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=617885
"O těžké depresi (teď už vím, že zbláznit se může každý)"
http://ednanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=619735
"Přežila jsem elektrošokovou terapii v Bohnicích"
http://ednanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=621516
"Jsem mladá invalidní důchodkyně"
http://ednanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=622390
