Nechápu, že mi blízcí, vzdálení i nejvzdálenější nepoložili nikdy tyto zásadní otázky. Aneb další story o tom, jak si narcistně povídám sama se sebou.
Takže klasicky. Čím jsi jako malá chtěla být? Chtěla jsem si hlavně číst. Takze mi tam ihned naskočila knihovnice. Jenže pak jsem zjistila, že knihovníci ve své práci číst nemůžou. A že bohemisti sice čtou, ale čtou nudné knihy. A že spisovatelé sice taky čtou, ale musí ještě psát. Nic z toho mi nevyhovovalo, tak jsem se “zcela logicky” stala sociální pracovnicí.
Jak může někdo, kdo o sobě prohlašuje, že je asociální introvert pracovat jako sociální pracovník? Překvapivě to jde. Umím naslouchat. A za ta léta praxe jsem se naučila i komunikovat.
Obdivuji, že každé ráno zvládneš vstát a vypravit děti do školky, protože jsem slyšela, že ráno trpíš tak trochu depresí a vstávání je pro tebe náročné. Jak to tedy děláš? Takže... Já to uvedu na pravou míru. Půlku měsíce vstává muž. A tu druhou já. A nezvládám to. Do školky dorazím vždy neupravená, vlasy jak hastroš, v domácím úboru a spící k tomu ještě. Nechci vědět, co si o mně myslí ostatní rodiče.
Doneslo se mi, že máš muže a tchyni, kteří jsou velmi zaměření na výkon. Jaké je soužití s nimi? S tchyní nekomunikuji radši vůbec. A muži by naopak mělo vyhovovat, že jsem taková, neboť od něj také nic neočekávám.
Jsi spíše submisivní. Jak se stavíš k dominanci svého muže? Asi nejsem tak moc submisivní, spíše jsem k hromadě věci lhostejná. Je mi jedno, jestli pojedeme do Itálie, nebo Jordánska. Zda budeme mít naše stoleté auto, nebo nové. Co budu vařit, nebo nevařit. Priority jsou někde jinde… Hlavně abychom všechno zdraví přežili. Pak děj se klidně vůle mužova.
Tvůj muž pravidelně proklamuje, že si najde další ženu. Co si myslíš o tomhle? Tak kdyby ji opravdu chtěl, tak už ji patrně má. Třebaže on je přesvědčený, že na něj stojí fronty, tak já jsem k tomuhle mnohem skeptičtější. Jednak jeho některé názory jsou docela za hranou, druhak každá žena přece “chce” zadaného chlapa, co žije s labilní ženskou a malými dětmi.
Po dětech jsi dost přibrala. Tak 10 kilo od tvojí normální váhy. To skutečně nejde zhubnout? Nejde. Nepřijde mi, ze bych se nějak přežírala. A pravidelného pohybu bohužel nejsem moc schopná. Teď jsem se přihlásila na kurzy jógy, to je tak jediné “tempo”, kterému se snad zvládnu přizpůsobit. Lidé si dokonce občas mysli, ze jsem zase těhotná. Už jsem zvyklá hlasitě hulákat, že jsem “jen” tlustá.
Jak zvládáš skloubit práci, malé děti (nejmladšímu jsou dva roky), psaní knih a čtení? Nezvládám. Opět je to díky muži, který půlku měsíce pracuje, půlku je doma. Takže do práce chodím tehdy, když on má volno. Devadesát procent textu, co napíšu, tak napíšu na mobilu, když uspávám, když si děti hraji na hřišti, když jedu autobusem. To samé platí o čtení, nečtu ani zdaleka tolik, jak bych si představovala.
Jsi flegmatická. Co tě ale naposledy naštvalo? Vidíš, to si pamatuji naprosto přesně. Jsem šla na procházku se svým kamarádem a ten jen tak mezi řeči pronesl velmi nahlas o jisté ženě “to je moc hubené”. Jako by ta žena byla jen kus masa. Také jsem ho dost sprdla okamžitě. Pro mě nepřijatelná dehonestace lidské bytosti.
Mají tvoji blízcí problém s tvým psaním? Býváš dosti otevřená. Občas narazím. Jako když o přítelkyni jsem ve vzteku napsala - já ti ten škleb nežeru. To mi bylo dost líto zpětně. Ale jinak s upřímností problém nemám, jsem spíše občas nepříjemně zaskočená, co všechno tají ostatní. Pro mě běžná věc ke sdílení, pro ně vrchol tabu.
Piješ hodně kávy. Nepřeháníš to někdy? Ne. Kávy není nikdy dost. Navíc je zdravá. Ale abych byla ještě zdravější začala jsem pít i zelený čaj.
