Postmoderní blogísek o problémech lidstva

Jo, možná jste už ode mě někdy něco podobného četli. O mateřství i o nezadaném příteli. Já už ani nevím, na rodičáku se vše přetavilo do lepkavého balastu lehké demence, že si fakt ztěžka vybavím, co bylo před měsícem.  

Deklarovala jsem milionkrát, že tohle teda rozhodně NEBUDE “mama blogísek”, neboť mateřské povzdechy zásadně nečtu. Prostě sorry holky, nezájem. Jenže člověk míní, mateřství mění. Ráda bych zde protestovala proti nějakému zažitému dogmatu, které přineslo podle mě nezdravé sledování reality show Výměny manželek. Co na tom, že lidé vzdělaní deklarují, že na Výměnu nečumí; čumí snad ještě častěji než ostatní. Neuklizená domácnost je v tomto “vznešeném pořadu úpadku” něco ostudného, něco, co značí, že týráte děti a máte IQ tykve. Protestuji, neboť neuklizená domácnost je prostě náš zdejší standard, pokud nechci stát dvouleté věčně za zadkem s hadrem v ruce...

Zatímco já smolím “Manifest frustrovaného mateřství”, tak mi “věčně nezadaný” přítel telefonuje…  Však víte, moji věrní i nevěrní čtenáři, ten přítel, ten smolař, co stále nemá ženskou, už jsem ho párkrát zmiňovala, protože ty jeho storky jsou bizárek. A příběhový bizár já ráda. Přítel mi vypráví a já u toho škrtám manifest. Škrtám dvě strany o dětech. Manifest je nuda. A zaznamenávám osudy svého přítele.

Jen připomenu faktografické údaje: “věčně” nezadaný se seznamuje přes Tinder a v reáliích pražské Náplavky. Už pár let neúspěšně. Samozřejmě by mohl být úspěšný, kdyby jen trochu chtěl, jenže to by přece jen nebyla taková sranda.

Na pražské Náplavce “věčně” nezadaný oslovuje dívky s otázkou: “Chceš brčko?” Někdo by čekal jointa, někdo nějakou větší úchylárnu (ehm.. já), ale ne.. On vytáhne brčko od džusíku pro děti. Jenže málokterá ocení originální pointu, prostě nejsou dost nad věcí, pravděpodobně se bojí, že se jedná o dealera, v lepším případě o vyhulenýho magora, přičemž on je jasný abstinent, jehož maximální opilecký výkon představovalo jedno pivo před rokem.

“Věčně” nezadaný pozoroval nenápadně (zdůrazňuje, že fakt nenápadně) dívku. Dvacet minut. Třicet minut. Když ji chtěl konečně oslovit, začala před ním skoro utíkat, běžet, huhlala, že jí jede autobus a nasedla do nejbližší tramvaje.

Zamiloval se. On ve svých 36 letech do osmnáctileté barmanky, dlouhonohé, dlouhovlasé, krásné, romské dívky. Zamiloval se neopětovaně.

To zase jednou balil ženy s kamarádem na Náplavce, jak jinak a kde jinde. Pozvali dívky na drink. Drink dívky vypily. Přišel “nějaký vtipálek” a dívky s ním obě odešly do jiné hospody. Bez rozloučení. 

Věčně nezadaný se vymanil ze spáru Prahy a vyrazil s dívkou na “vyjížďku na kole”. Opět s přehnanou artikulací zvýraznil slovo “vyjížďka”, jenže ona “vyjížďka” byla 80 kilometrů. Žena to nějak přežila. Udýchala. Ke konci už odmítla jet dál, nasedla na nejbližší vlak a ujela. Rozloučila se. Ale příští den už její telefonní číslo neexistovalo. Možná si ho zablokovala. Možná to fakt nedala.

A protože mi mateřství neumožňuje tenhle příběh zachytit náležitě literárně, tak jej budeme nazývat postmoderním blogískem o problémech lidstva. To by mohlo fungovat, ne?

A víte co? Jsem šťastná, že tady smolím ty své Manifesty, protože seznamování v dnešní “postmoderní” době bych asi nezvládla. Zbláznila bych se z toho. Zbláznila. A o tom já už něco vím.