Suchopárné údaje: rodiče muže s námi od srpna bydlí na stejném podlaží činžovního domu v protějším bytě. Ano, zadlužili jsme se, abychom své nejmilejší měli co nejblíže. A ač nás dělí dvoje vchodové dveře, tak je to hustá jízda.
Hrošice, hýbni hrbem, hubni hromotluku!
Tchyně mi tak dlouho cpala horem dolem, že jsem silně obézní, až jsem této zhoubné doktríně podlehla a začala si připadat jak nejtučnější špek široko daleko. Co na tom, že to M-L na mé konfekci je ještě relativně společensky přijatelná velikostní skupina. Protože jsem slabá, ovlivnitelná loutka (Edna jako prototyp vymytých mozků v ČR), tak si nyní hlídám své porce a možná se časem dostanu na onen vrchol moderního úsilí, VIP seznam “štíhlých žen”. Plus další benefit: Když zhubnu, tak neumřu v šílených bolestech na nějakou nesnesitelnou chorobu nestřídmých přežíračů. Plus největší benefit: S tchyní tady obě ve zdraví budeme strašit několik dalších desítek let! Spolu napořád!
Vaření velmi vzácné, vy vadná vosobo?!
Tchyně zmerčila, že nekuchtím každý den. Dítě vykrmuji umělým BIO žrádýlkem z konzerv pro zhýčkané matky 21. století. A muži dám, co se zrovna namane, nebo také nenamane. Ano, tchýně mi to vyčítá. Jen tak mimoděk, občas rýpavý šťouchanec v jejím sáhodlouhém proslovu. Ale tak sem tam kus žvance podstrčí svému podvyživenému, strádajícímu synu, což za ty slovní útrapy stojí.
Úchvatně uklízím určitě, umblencané umývám určitě, umřu určitě!
Jsem tchyní označována za bordeláře. Což je trochu smutné, vzhledem k tomu, že jsem se dva roky snažila předstírat, že jím nejsem. Byt byl při každé její návštěvě vypulírovaný jak na svátky. A stejně si vždy našla nějakou dílčí blbost, kterou jsem přehlédla jako prach na kytce, flek na topení, špinavou troubu, protože by mě nenapadlo, že tchyně vleze i do trouby. Od té doby, co s tchyni sdílíme jednu budovu, však mé divadélko vzorné hospodyňky vzalo za své; jednoduše to není v mých silách. A stále jsem “jen bordelář”. Akorát seznam mých bordelářskcýh neřestí je už asi kilometrový.
Muž miluje manželku
Krátce po nastěhování, kdy tchyně sdělila svému muži, co NEMŮŽE činit v bytě bez její asistence, se tchán málem rozbrečel. Pak mu svitla chabá naděje a dramaticky pravil: “Nemohl bych se radši nastěhovat k vám? Proč mám na stará kolena tolik trpět?” Stěhování jsme mu rozmluvili, přece jen u nás nepouštíme televizi a dítě vydává příliš hlasité skřeky. Ale i tak občas zanaříká, že by radši bydlel v rámusu a bez svých nekonečných seriálů.
Tchyně ovšem své NESMÍŠ myslí vlastně dobře, chce byt uchovat pro všechny další generace v té nejlepší kondici.
Hlídání hyperaktivní holčičky
Říkáte si: “Jo, ta nevděčná snacha má pohodičku, tchyně jí navaří, dítě pohlídá..” Jenže dítě se u tchyně stává dítě amokové. Řve. I když vím, že ho tam jistojistě netýrá. Ovšem já si vyslechnu, že jsem se dopustila hrubé mateřské chyby, když jsem učinila skoro roční dítě na sobě závislé. A ve dvaceti ho budu určitě ještě kojit, až na to, že nekojím.
Jak jsem dokázala tchyni nezabít?
Jasně, kdybych to neudělala chytře, tak by mě zabásli a strčili na doživotí do nějaké úchvatné díry. Jenže já bych to samozřejmě učinila náramně fikaně, tudíž by mě neobvinili a já bych měla pré.
Jakožto osoba s “velmi vyvinutou sebereflexí” se hlásím k filozofii vše špatné je pro něco dobré. Tudíž žij blaženě, tchyně má, obohacuj můj svět a já ti kafe od žida nikdy ničím toxickým nedochutím.
Dále si nalhávám, že jsem flegmatická, svobodná hippie dáma, kterou nic a NIKDO nerozhodí.
