Mezi mé nejčastější noční můry stopro patří nedokončení povinné školní docházky, kdy stojím na pranýři nedovzdělaných bídníků.
Ve snu vždy zarytým učitelkám, které mě zkouší, vysvětluji, že v jiném světě jsem absolvovala i vysokou, leč ony jen rezolutně kroutí hlavou. Kdepak, moje školní výsledky nedosahují ani podprůměru, tudíž musím opět absolvovat všech devět tříd. Ne jednu, ale rovnou hezky od začátku, abych si těch devět let náležitě užila. Dalších devět promarněných let zní mým přecitlivělým uším hůře než Dantovo peklo.
Kde se tenhle krásný sen plný úzkosti vzal? Myslím, že se vyrojil pár dnů poté, co jsem byla ve třetí třídě postavena na pranýř hanby, tzn. před celou třídu. A učitelka jasně prohlásila: “Tak hloupou malou holku jsem ještě neučila.” Pravda, možná použila jiná slova, leč sdělení bylo jasné mně i ostatním - jsem debil. Naprostý. A definitivní. Ta učitelka, co se tvářila jak nejlepší a nejkreativnější úča široko daleko! Vždyť dětem líčila storky o trpaslících a hrála s nimi divadlo. Kreativita jako prase! Jenže já nepatřila mezi vyvolené oblíbence, které řadila na piedestal géniů.
Od té doby se nějak vleklo mé přesvědčení, že jsem studijně ztracený případ. A pakliže rodiče kdysi zakončili školu maturitou, tak já jsem absolutně bez šance se někdy na střední dohrabat. Vždyť i matka o mně pochybovala, když jsem si v první třídě stále pletla b a d, což mohla být známka mé možné neodhalené dyslexie či nezralosti na školní docházku. Ale povídejte tohle zakomplexovanému dítěti! V reálném světě jsem tu zpropadenou základu dokončila, ve snu stále nikoliv. Co by na to řekl Freud, či Jung?
Z těchto zážitků hrůzy se zrodila má vize nedávat žádné své dítě do obyčejné základní školy. A tak jsme s čtyřletou začali raději v lesní školce, kde si mimochodem vůbec nezvykla. A nyní je šťastná v "domečkové" státní školce. Zřejmě netrpí matčinou úzkostlivostí a potkává příjemnější učitelky. Uvidíme, co přinesou další studijní léta.
