Z celé své duše nenávidím ukňourané či sluníčkové “máma” blogísky. Ale jsem sama potrefenou husou - matkou, která prochází fází rané demence. Jediné, co jsem schopná vypotit jsou tlachy o mém úpadku na rodičovské.
Kvočny kdákají krkolomné kruťárny
Snažím se nestát kvočnou, která jen kdáká o stavu batolat v ČR. Jenže zákon zhouby je nezvratný. Četla jsem kdesi cosi, že evolučně je žena s malým dítětem naprogramována jednat iracionálně, protože kdyby se trochu logicky zamyslela, tak by ratolest zanechala na prvním paloučku. A já i před porodem byla hodně pocitový tvor bez nějakých větších intelektuálních aspirací. Takže nyní jsem asi na úrovni opice. Ale jedná se o extrémně empatickou opičku!
Země zve zevlouny
Dny trávím na zemi, protože když vstanu, tak srdceryvný řev. A lezením po podlaze, protože to přijde osmiměsíční lady srandovní. Nedivím se. Kdyby uměla lady zformulovat myšlenku, tak by jistě zněla: “jsem jediný trapák, co tady vymetá všechen bordel, pojďte se taky někdo brodit ve špíně a trapčit”. Takže muž přijde z práce, my tady trapčíme a voláme: “hej, hej, hej”.
On: “co jste celý den dělaly?”
A my: “hej, hej, hej”.
Slet se sletem střídá slet
Začínám mít pochopení pro všechny ty slety čarodějnic (ehm matek), protože kdo jiný má čas v úterý dopoledne? Je to také důležitý socializační okamžik, protože jedině tak si pokecáte s nějakou obdobně postiženou osobou. Hlasuji, aby bylo hlasováno, že matky spadají také do kategorie osob s těžkým duševním postižením!
Baží bába babátku breptat
Cítím potřebu nadávat na všechny ty uslintané a poblité věci. Abych v další minutě dostala nejpokornější záchvat pokory a opakovala si: “vzpomeň si na všechny ty zoufalé, neplodné ženy, které baží jen po tomhle smradlavém bůžku”. A pak další záchvat nejpokornější pokory, kdy zase děkuji, že to dítě není zatím nijak evidentně psychicky a fyzicky poznamenané. Porucha osobnosti hadr oproti tomu.
Pekelné pískoviště poučí pyšnou paní
Pískoviště mi už nepřijde jako peklo. Jo, dítě sežere asi celkem dost písku, písek pak potkávám všude následných několik dní, ale dítě se směje a je ochotné se ode mě vzdálit na několik kroků. Takže vítězný pokřik: “hej, hej, hej”.
My milujeme muže
Nejvíc miluji svého muže v okamžiku, kdy odejde i s dítětem pryč. Je mi pak ctěným potěšením plnit tu nejdůležitější poučku moderních matek “dostatečně odpočívejte”. Ano, přijdu si velmi vznešeně a záslužně jak řecká bohyně mateřství. A pak za dvě hodiny se vrátí muž a absolutně mi tu dokonalou lásku pokazí, páč “ty jsi jako nic neudělala?!” a “tady máš dítě, jdu odpočívat”.
Blogísková blbka blekotá: “blog bez batolat”
Slovo závěrem: Nebojte, příští blog bude opět normálně nenormální o nemateřstých záležitostech. Má hrdost by další obdobný rodičovský brept neunesla.
