Víte, jsem puritánská zpátečnice, která opovržlivě kroutí hlavou nad “užívejte nyní, zaplaťte později”. Vysmívám se lidem, kteří si půjčují na mobil. A teď mám sama dluh na třicet let! Titulujte mě Královna paradoxů Edna první.
Slovo úvodem
Jsem finančně negramotná. Úplně dutá. Investice je pro mě cizí slovo. Investice je skoro nadávka. Mé druhé jméno je Slečna úzkost a obava. A protože vždy očekávám to “nejhorší”, tak si spořím.
Když se mě někdo zeptá proč, tak říkám, že na zubaře. Jo, jednou se mi tak zkazily zuby, že jsem vysolila 40 tisíc za bílé plomby.
A také šetřím na horší časy, protože horší časy se blíží, to je prostě jasný jako facka.
Skrblík obecný
Ještě několik let zpátky jsem peníze ukládala do knih, tisícovky nastrkané v Dostojevském a Tolstém. Ani jsem nevěděla, kde přesně ty peníze jsou. Bulgakov? Ano. Nabokov? Ne. V případě požáru bych knihy vyhazovala z okna hlava nehlava. Loterie hadr. Praktická to žena!
Takže jsem NĚCO našetřila. Kdybyste věděli, jak mám nízký příjem, tak mi udělíte Nobelovku nebo na mou počest založíte Světovou soutěž škudlilů. Matka se mě zcela vážně zeptala, zda jsem se neprostituovala, když jsem se svým platem zvládla splácat NĚCO dohromady. Ne, živila jsem se kdečím, ale prostitucí zatím ne.
Posun do doby moderní
Před pár lety jsem si zřídila dokonce vlastní bankovní účet! Nebojte, knihovna je totálně prázdná, ani ušmudlanou stovku tam nenajdete. Nastává však další problém. Každý člověk přece ví, že mít nějakou vyšší částku na účtě je blbost. To přece není rentabilní! A ta inflace!
Investice? Já nerozumět
Ano, pokud jsem chtěla investovat do nemovitosti, tak jsem si mohla dovolit maximálně garáž. V Praze je garáž za půl mega prostě běžná věc. Co na tom, že nemám žádné auto, jedná se přece o budoucnost. Ano, zářné zítřky, kdy budu živořit s dítětem v plesnivé noře.
Na scénu přichází..
Ale naskytla se příležitost a ne ledajaká! Byt našich sousedů. V okamžiku, kdy hořekujete nad bídným stavem zestárlých rodičů, bědujete, že bydlí příliš daleko, tak vám volný 2 plus nic na stejném podlaží přijde jako Boží dar.
Nastala “hurá akce chceme mít naše stroušky co nejblíže”, jejich současnou špeluňku pronajmeme a staroušky přesuneme k nám na patro. Drazí, očekávejte mé naštvané kydy, jak zabíjím svou tchyní válečkem na těsto. Protože Bůh je jistě dokonalý a bla bla, ale zároveň je to potměšilý prevít, když to naše skoro sdílené živoření dovolí.
Dají nám hypotéku?
Jenže… My už byt máme a hypotéku taky, takže se vlastně jedná o INVESTICI. Jsme skoro spekulanti! A jsme spekulanti s průměrnými příjmy. Těžko banku dojme příběh o tom, že chceme mít babičku s dědečkem na dosah ruky, protože jsou staří a senilní a možná by museli do domova důchodců. Takže Muž počítá. A já radši mlčím.
Hypotéku nám předběžně schválili
Muž opět počítá. Vlastně nedělá nic jiného. Vypadá to na rok nekonečného strádání. Protože jsme naštěstí zodpovědní magoři, kteří odmítají žít s nulou na účtu, tak nastává fáze velkého uskrovňování. Sdělila jsem Muži, že napíšu bestseller bestsellerů, kam se na mě hrabe Rowllingová s Harry Potterem. Asi mi úplně nevěří, proto navrhl, zda bych radši nechodila do Alberta dělat inventury. Achjo. Takže žádná kafíčka a lehárko, hezky makat holka budeš, aby sis pak mohla instantní hnus kafčo vypít u tchýně. To jsou kšefty, co?
