Jsem prej drbna. Jenže ono je to komplikovanější; jednoduše mě fascinují mezilidské vztahy. Jakmile jde o vztahy, tak jsem jedno velké ucho a jedna velká pusa.
Má přítelkyně psycholožka je relativně čerstvě zadaná. Rozumějte, už přes rok není single, ale mně to stále přijde jako “raná zamilovanost”. Protože se sama potácím ve vztahu, kterej už je jedno velký “stereotypno” s dětmi na krku. Nyní se psycholožka se svým partnerem domlouvají na tom, že počnou dítě.
Ten příběh mě baví hodně, protože když jste psycholožka, tak si všímáte i věcí, které ostatní nevidí. Takže se mi psycholožka svěří, že ten její milý má manipulativní sklony, ale jinak je “super” a “skvělý”. A já taky zbystřím, protože manipulativní sklony mohou být docela peklíčko.
Ten její milý má taky děti z prvního manželství, to už tak “super” a “skvělý” není, protože se musí psycholožka vyrovnávat s dětmi, které labilní, zhrzená manželka dopuje všemožnou masírku typu “psycholožka je kráva”.
Muž je to inteligentní, tak trochu více macho, zazobaný, dost často nevěrný své původní ženušce. A teď vo co vlastně jde. Doporučíme milé psycholožce upínat se na muže těchto charakteristik?
Psycholožka je z mužů už vyčerpaná, randila tak usilovně, že je vyhořelá ze všech seznamek, další vztah by nyní už nerozdýchala. Muž je pro ni dostatečně partnersky i emočně přitažlivý, uvědomuje si chyby i pozitiva. Pozitiva dle ní převažují.
Já jsem jen klevetnice, která vyslechne, vyslechne i ty zápory a zajímají ji hlavně ty zápory. Jako když jí řekne, že kdyby nebyla “kost” s velkými ňadry, tak s ní nebude, radši si najde nějakou pětadvacítku. Mé kamarádce psycholožce je “už” třicet.
Co všechno jsme ochotni odpustit partnerům v čerstvé zamilovanosti? Co jim budeme tolerovat v pozdějším stádiu vztahu? Je manipulant, který chce, aby bylo vše podle něj, dost dobrý? Nebo je to už přes čáru?
Abyste byli uklidněni ze stran mé etičnosti - psáno se svolením psycholožky. Lehce ironicky, lehce cynicky, ale zato dosti bulvárně, tak akorát k odpolední kávičce.
