Přejeme si být pohoršeni v době, kdy už nás nic pohoršit nedokáže. Přesto nás jakékoliv lehce bulvární “tabu” nesmírně láká. Pár “krásných, lehkých” tabu, které jsem objevila.
O čem se mlčí?
O depresi. Pche, řeknete si, deprese je neustále omílané téma, nuda pro zhýčkané paničky. Třeba já stále žvaním o depresi. Někdy až moc. Ale o depresi mluvím, když DEPRESI NEMÁM. Když se cítím mizerně, když je všechno mizerné, tak mlčím. Protože čím takový depresivní tvor může obohatit druhého? Ničím. Může mu říct, že svět je v háji, což většinou ten druhý stejně tak nějak asi cítí. Takže zbytečná konverzace. V depresi je vše zbytečné. Pro depresi je charakteristické ticho.
O frigidním muži. Donedávna jsem myslela, že se slovo frigidní dá spojit pouze se ženou. Že se v češtině používá pouze “frigidní žena” a “asexuální muž”. Jenže jsem pouze nedovzdělaná ženština, kamarádka mi vysvětlila, že muž může být frigidní stejně jako žena. Jenže žádná žena vám napřímo neřekne: “Můj muž je frigidní.” A žádný muž se nepřizná. Proč? Protože by popřel svou domnělou mužnost. Protože muž je velká sexuální mašina! Muž je pořádný samec! Ach, někdy děkuji za ty prosté dary, které přináší, že jsem žena. A když náhodou muž sex odmítá, tak vás podvádí, nebo je nemocný či zničený z práce. Frigidní muži existují, jen tak nějak neexistují v našich hovorech.
O lásce k dětem. Respektive spíše o nelásce. S dětmi je to náročné, ale jsi přece matka, tudíž dítě miluješ za všech okolností a basta.
Žena: ”Víš, Edno, já se tak těším, až malému budou alespoň tři.”
Chápu, protože ve třech letech už s dítětem bude větší sranda.
Žena pokračuje: “Ve třech letech ho konečně šoupnu do školky a bude KLID.” Evidentně jsem nepochopila vůbec nic. Jsem zaskočená, šokována. Blbě koukám a neceknu ani ň. Matka přece touží se svým dítětem být stále, honí se mi hlavou. Ale tak nějak vím, že lžu sama sobě, neboť největší KLID cítím, když je dítě z domu a já sama ležím na gauči. Miluje tedy matka nejvíce klid? Ne. Ale dopřejme matce i možnost dítě odložit, právě teď a tady ho nenávidět, třeba když se válí v obchodě na zemi a ječí, že chce lízátko.
O tom, co sledujeme či nesledujeme v televizi. Reality show Výměna manželek je takový ukázkový příklad. Je to přece úpadková zábava pro hloupé ignoranty. Jenže najednou každý ví, co bylo v předchozím dílu. I když je to tedy bulvární hrůza. Já jsem z obliga, televizi jsme odpojili, ovšem o dění ve Výměně mě každý čtvrtek čerstvě informuje tchyně. Samozřejmě se o to zajímám pouze ze studijních důvodů. Jako 99 % ostatních sledujících. Úpadková doba temna televizní marnosti jásá!
O vlastní nevědomosti
Sedíte v kavárně mezi svými přáteli a známými, někdo prohodí jakýsi citát v originále. Ten někdo působí přirozeně inteligentně, nonšalantně a ležérně. Já nejenže netuším, kdo to kdysi pravil, ale ani nerozumím, co vlastně dotyčný v té archaické angličtině mele. Ostatní přikyvují. A pak někdo v oné archaické angličtině pokračuje. A já jsem totálně mimo. Jediné řešení, které se mi naskýtá je útěk na WC. Spláchnout se. Prolézt kanálem, stokou, cítím se jak podprůměrný odpad společnosti.
Nebo když se mě někdo zeptá, kde je Maroko. Ač jsem tam byla, tak o poloze nemám tucha. Kývám na první možnost, kterou druhý pronese. Myslím, že jsem dokonce odkývala, že je v Maroko v Evropě. Tudíž je jasné, že to, že nerozumím něco anglicky, je ještě celkem roztomilé. Maroko je už trochu neroztomile ponižující. Asi si ve své trapnosti lebedím. Ale rádi se zasmějeme nevědomosti druhých, v tom se přímo rochníme. Tudíž, můžete se mi smát. Dovoluji vám to.
O čem se rozhodně NEMLČÍ?
A pak jsou také případy, které nikdy neopomenu připomenout, neboť lichotí mému egu. Že Idiota od Dostojevského jsem četla poprvé v jedenácti letech, i když nedodám, že jsem si musela psát poznámky, abych se ve všech těch ruských jménech neztratila. Nebo že jsem měla červený diplom, ale pomlčím, že jsem se kvůli tomu zbláznila.
