Byla jsem ukázkový prototyp zasněné, zakřiknuté dívky, která si myslí, že ji nějaký chlap spasí a vše bude krásné a dokonalé. Aneb story o tom, jak jsem milovala Herkula, intoše a znalce tykve.
Herkules!
Poprvé jsem se zamilovala asi tak v šesti letech do Herkula. Měl dlouhé vlasy, elegantně zabíjel záporáky a běžel každý den v televizi. Tudíž jsme byli docela v častém kontaktu. Dnešní uvědomělí rodiče by asi své šestileté dceři nedovolili sledovat seriál, jehož hlavní náplní je násilí a sex. Ale v devadesátkách to má máma sice odsoudila jako blbost, ale žádný zákaz se nekonal. Ráda bych dnešní starostlivé maminky a tatínky ujistila, že se ona televizní agrese na mně nijak nepodepsala… Ale víte co, psychika je tak zrádná, zamotaná věc, že vám nemůžu odpřísáhnout, že všechny ty mé deprese a další osobnostní průšvihy z 0,001 % nesouvisí s obsahem úpadkové tv opery.
V šesti letech jsem tedy vzdychala po dlouhovlasém zabijákovi s umělým ksichtem a ještě umělejšími svaly. Vkus to byl sice povážlivý, ale nezapomeňme, že Herkules zachraňoval bájný svět. Jednalo se o jasný příklad prince na bílém koni.
Láska ze školy...
Ve druhé třídě jsem se zamilovala do obdobného “záchranáře”. Můj spolužák mi poradil v zeleninovém testu, jak vypadá tykev. Obdivovala jsem jeho intelekt a ochotu, se kterou mi pošeptal při testu, že tykev je to vlevo na jeho obrázku. Cítila jsem, že nás pojí velké tajemství a že jsme dost “punk”, když takhle zákeřně podvádíme při testu. Tím naše rebelská romance ovšem skončila. Nikdy jsme spolu nepromluvili už ani slovo. Já stále doufala a doufala. Dospěla jsem k rozhodnutí, že Filípek je o něco lepší než Herkules, neboť je reálný, ale nadále jsem stejně vzdychala i po Herkulovi. Ani jeden z mých princů neměl s polyamorií nejmenší problém.
Filípek jak princátko přiklusalo na bílém poníkovi, aby neznalé dívce zjevil velkou pravdu o zelenině. Jméno Filip jsem si samozřejmě vymyslela, neboť odhalit pravou identitu se stále neodvážím.
Učenec?!
V pubertě jsem se cítila jak vyděděná, zhrzená duše. V této melancholické bublině jsem četla stále dokola prokleté básníky a Nietzscheho, jemuž jsem absolutně nerozuměla, ale ostatní také ne, což mi umožnilo hrát si na echt intelektuálku. Můj vysněný muž rozhodně musel být velká bedna a ohromit mě sílou své mocné mysli. Zde jen poznámka, že sexy mozek není rozhodně kec, jen si ten sexy mozek nespojuji s Paroubkem. S intelektuálem jsem nakonec čtyři roky chodila; trochu mě zklamal, páč nepřečetl celého Dostojevského, ale jakožto bohemista a literární kritik přece jen můj vkus ovlivnil. A doufejme, že ovlivnění bylo pozitivní, i když za ten poslední, zcela běžný komerční thriller, by mě asi nepochválil.
Nevzdělanou dívku zachránil mladý muž bez koně, ale zase se stohem knih. Zde je nutno poznamenat, že s Herkulem a Filípkem jsem v té době již žádné myšlenkové styky neudržovala.
Prozření
Na prahu dvacítky jsem si uvědomila, že MĚ rozhodně žádný princ nezachrání, přece jen jsem postrádala onu neskonalou krásu a naivitu princezniček. Ovšem archetyp prince na bílém koni jsem asi úplně ze svého vědomí nedostala. Není divu, jelikož nám je postava chrabrého prince silně vnucována od dětství v pohádkách, později v literatuře pro dívky a romantických fraškách jako Pretty Woman a další. Tak se prosím na ženy nezlobte, pokud mají ty své přeslazené, bláznivé představy o dokonalém muži, jsou silně indoktrinovány od dětství!
Princezna se vyšplhala na malého oslíka a vyrazila do světa.
Happy end?!
Nyní mě můj muž tak nějak nenápadně nápadně zachraňuje stále. Jako když přijde urvaný z práce a ještě třeba uspí dítě. Tak nějak očekávám, že on to zvládne, protože je přece silný muž. Ovšem toužím po vyváženosti, tudíž i já muže obšťastňuji svým jedinečným kuchařským umem, kdy asi tak 2-3 týdně uvařím a muž to někdy odmítá pozřít, páč se mu to zdá nebezpečně zdravé. Dále mu jistojistě rozšiřuji obzory, neboť on čte pouze články na internetu, zatímco já čtu vznešenou literaturu někdy i odborného rázu, pokud lze příručky o výchově nazvat odbornými. Ale na chudáka Nietzcheho se stále práší.
