Tak předně: tahám děti všude. A kdyby to jen trochu šlo, tak klidně táhnu dvouletého i na schůzky s klienty. Bohužel by mě za to asi vyhodili. Přitom by si tam asi jen hrál.
Proto by mě vůbec nenapadlo, že v dnešní době bude někdo řešit, zda je vhodný, nebo nevhodný brát děti do bister, kaváren, restaurací. Protože když zakážeme dětem vstup, zakážeme vstup i matkám. A nechceme z matek udělat izolovaná zvířatka ukrytá někde za zdmi hřišť. Už tak jsou matky separované na rodičáku více než dost.
Nutno dodat, že moje čtyřletá a dvouletý jsou nejlepší zákazníci kaváren ever. Během pěti minut dokáže každý spořádat dva dezerty a následně začnou matku popotahovat, že jako nuda a matko pojď na to hřiště. Vzhledem k cenám dortíků je pro mě kavárna místem poměrně nehospodárným.
Dvouletý se zase ukazuje jako skvělý host hospod, minule strávil celý den s tatínkem (matka pracovala) a večer zakončili v hospodě. V hospodě, kde, vážně nekecám, vydržel tatínkovi sedět na klíně dvě hodiny a matce pak stihl vyřvat díru do hlavy, že jako nechce v osm hodin jít domů spát. Omámeně by tam dřepěl a poslouchal chlapské řeči zřejmě ještě dnes.
Kdyby nebylo kiosků, hospod s koutkem a dalších podobných zařízení, tak bych zřejmě s mužem obtížněji vyjednávala svůj návrat na pracovní trh ve dvou letech dítěte, protože bez piva by se zřejmě muž na rodičovské unudil. Sláva, že může děti tahat kamkoliv.
Já jdu ještě dále. Beru děti i za kulturou, ze které ještě nemají rozum. Dvouletý v Doxu v Praze. Pravda, je to návštěva výstavy méně meditativní a více v režimu “hlavně rychle”, ale i tak to lze provést bez újmy zúčastněných i bez újmy vystavených artefaktů.
Takže děti a matky jsou taky lidi. A ne opice v ZOO.
