V posledním blogu jsem sdílela osud Zamana, chlapce, který s rodiči uvízl na polsko-běloruské hranici. Nyní sdílím reakce "milých" diskutujících na blogu Idnes.
Většinu reakcí lze shrnout slovy "sorry děti, máte blbé rodiče, co vás tahají za lepším, tak prostě trpte". A nebo taky stejně krásné "lepší, když budou trpět oni, než naše děti". Velmi půvabné, laskavé reakce od lidí, kteří mají teplo a jídlo na dosah ruku, že?
Ráda bych připomněla, že žádné české dítě není vystaveno takovým podmínkám, i kdyby rodiče byli sebehloupější, sebezlejší a já nevím co ještě... I takové české děti by dostaly najíst a nemrzly by. Protože děti nemůžou za současnou politickou situaci, nemůžou ani za své rodiče, jsou jen nejsnadnější oběť.
Tudíž mi nezbývá než se modlit (podepsat petici a poslat nějaké peníze), aby byla těmto lidem poskytnuta alespoň základní humanitární pomoc, což se stále neděje, neboť do oblasti nejsou stále vpuštěny příslušné humanitární organizace.
Proč se mě to tak dotýká? Protože jsem matka, která trpí při pohledu na trpící děti. V Zamanovi a dalších vidím své děti, akorát mé děti jsou blonďaté a modrooké, takže možná kdybych se zadlužila, možná kdybych chlastala, tak byste se smilovali a aspoň nějaký ubohý dětský domov mým dětem zajistili.
Drazí, zasypte mě nenávistnými komentáři, já tyhle vaše hejty-blejty unesu.
Dodatek: modlím se, ačkoliv jsem stejně jako vy odkojena naší ateistickou společností, tudíž vlastně v žádného Boha nevěřím, ale tahle situace mi přijde tak absurdní, že mi už i modlení přijde přirozené.
Edna, zřejmě pro vás levicová aktivistka, já sama v sobě vidím pouze lidskou bytost, která soucítí i s tmavým Zamanem.
