Představte si, že každých čtrnáct dní dojíždíte 10 hodin do Stuttgartu na víkend a pak zase zpátky. Dá se na to zvyknout, ale ne vždycky se dá v autobuse a vlaku spát. Jsou tam totiž lidi, kteří si chtějí povídat.
Opět čekám před Fantovou kavárnou na svůj spoj Praha - Norimberk - Stuttgart. Všude se mačkají lidi, především Němci a Asiaté (netroufám si napsat, jestli Číňani, Japonci nebo Korejci - dyť se to nedá poznat). Zase mi někdo najel kufrem na nohu a neomluvil se - paráda. No nic, počkám, až se všichni natlačí do busu a já tam nasednu mezi posledníma. Místenka to jistí!!
Sedadlo u okna, které má být moje, okupuje nějakej kluk. Rovnou anglicky ho žádám, ať si přesedne. Pohodlí u okna jsem si přece vybrala a zaplatila. Bez problémů opouští sedadlo a já konečně usedám na svoje místo. Podle pokynů, které znám dokonale zpaměti zapínám bezpečnostní pás a dál tu trojjazyčnou verzi o používání WC, hlavním městě a délce trasy ignoruju. Mám totiž knihu a ta mě vždycky zachrání od nudy.
Můj spolusedící (mladý Nizozemec) se na mě chvíli kouká, pak padne dotaz odkud jsem a když zjistí Česko, je ještě otravnější. Mává knihou o prezidentu Havlovi a chrlí na mě otázky typu: Jaký to byl prezident, Jaká je politická situace v ČR a jaký to bylo za komunismu? No paráda!! Snažím se být slušná. Po dvaceti minutách vysvětlování doufám, že mě nechá konečně číst - omyl! Z politických témat se snaží přehoupnout na ty více osobní a ptá se jak se jmenuju, co dělám, kam jedu. Nesnáším tyhle otázky a už vůbec mi vadí říkat pravdu.
Pro dnešek jsem Marie a jsem v Německu provdaná za 47-letého Ukrajince Olega - on mi to fakt žere!! Vykládám mu, jak chci mít 5 dětí a všechny holky. Dokonce jsem byla schopná vyjmenovat 5 dívčích jmen na písmeno L. Přála bych vám vidět ten jeho překvapenej a nechápavej výraz! Ještě jsem přidala, že za týden letíme na svatební cestu, protože to bude teprve týden, co jsem si Olega vzala.
Za měsíc jedu na pár dní domů. Jsem zvědavá, co za výmysl mě napadne příště.
