Zmohla mě chřipka a beru už druhá antibiotika. Venku jsou poslední krásné dny a já tu ležím jako lazar. A tak bych si šel zamuškařit. I práce čeká. No jo, práce. Teď mi prolítlo hlavou, jak jsem si ji před mnoha lety domlouval…
Byla zima roku 1989, slavnostní nálada zářila všude kolem nás. Z každého dýchala ta nová uvolněná až slavnostní atmosféra a trikolóru jsme viděli snad všude. I já jsem ji měl viditelně připnutou na klopě svého obnošeného hopsafráčku. Tehdy jsem dojížděl do práce z 30 km vzdálené vesnice a pak ještě dál za město autobusem. Do města jsem přijel na hlavní nádraží a bylo potřeba se celkem rychle dostat na smluvené místo, odkud mi jel dál firemní autobus. Jinak, než tramvají to nešlo…
„Za ty dvě zastávky přeci nebudu platit a v pět ráno i revizor spí,“ říkám si. Ouha, nespal…
Ale měl jsem to vychytané, stál jsem u prostředního značkovače s lístkem v ruce, a když jsem zaslechl známé „revize jízdenek“, urychleně jsem si cvaknul a dělal spícího brouka. Samozřejmě, že sluchu pana revizora, postaršího vousatého muže v šedém, těžkém zimáku, moje cvaknutí jízdenky neušlo a začal se ke mně hnát napříč přeplněnou tramvají se slovy, to již neplatí, to je značení při kontrole.
Ale já byl mladý, omámen zvláštní touhou po dobrodružství, k tomu ta trikolóra na mé klopě…no vzdát jsem se bez boje rozhodně nechtěl a stál jsem si na svém, že mám označeno. Pan kontrolor se rozčiloval, vztekal, hopsal jako „malej čertík“, jízdenku mi vyrval z ruky a vztekle roztrhal, ale já stál pořád na svém a na zastávce vystoupil, zamával mu a popřál pěkného dne. Málem ho trefilo…
No a za necelý rok jsem byl jeho nový spolupracovník. Cesty osudu jsou fakt nevyzpytatelné…
Když jsem jednoho krásného letního dne zaklepal na dveře vedoucího přepravní kontroly, netušil jsem, do čeho lezu. A to jsem byl mladý, ctižádostivý, za sebou kariéru folkového muzikanta, svět mi ležel u nohou a nic mě nemohlo překvapit… Jak hluboce jsem se tehdy mýlil. Mohlo. A jak. Tak třeba Baltazar a Preclík. Na ty dva nikdy nezapomenu. Byl jsem jim přidělen na zácvik. Povím vám, zlatá vojna. Ale nepředbíhejme a pěkně popořadě…
Staré oprýskané dveře, které neviděly nový nátěr již hodně dlouho, byly zavřené. Kolem klid protínal jen tikot hodin nad nimi. Tak jdeme do toho, říkám si a klepu.
„Dále,“ ozve se hluboký, mužský hlas.
Odhodlaně beru za kliku a otevírám. Muž v kanceláři lehce pokynul hlavou a se zájmem si mě prohlížel.
„Kubásek jméno mé, Kubásek Martin, pane vedoucí, tak jsem tady, jak jsme se domluvili,“ vysoukal jsem ze sebe a v duchu odhadoval svého nového potencionálního vedoucího.
„Sojka… těší mě,“ jeho stisk byl rychlý a pevný, “posaďte se, pane Kubásek… poslouchám Vás,“ při těch slovech, sedaje do svého pohodlného křesla, mi gestem ukázal místo naproti. Poděkoval jsem a zabořil se hluboko do toho nejprosezenějšího ušáku co znám.
„Jak z toho vylezu, to ví snad bůh,“ pomyslel jsem si a začal vyprávět svůj příběh… Domluvili jsme se rychle.
„Tak pane Kubásek, Vy se ostříháte a já Vás beru,“ s úsměvem pronesl vedoucí.
Blesklo mi hlavou, že jsem ještě nesundal delší vlasy, co by image folkového řádění a přitakal jsem.
„Ok, platí, takže prvního jsem tu.“
Můj nový vedoucí hbitě vyskočil a s netajenou škodolibostí pozoroval, jak se drápu ze svého ušáku ven.
Tu radost mu neudělám, blesklo mi hlavou a začal jsem provádět na křesle excelentní gymnastiku, za kterou by se nestyděl kdejaký vrcholový sportovec.
Ke cti vedoucího bylo, že zachoval vážnou tvář, ke cti mé, že jsem zvítězil a z toho monstra vylezl.
Potůčky potu se mi na zádech slívaly v jednu divokou řeku, a tak jsem byl rád, že najednou stojím na ulici a dýchám svěží, čerstvý vzduch.
Byl konec krásného léta roku 1990. Právě jsem si domluvil své nové zaměstnání…
No jo, je už to dávno. Jdu si raději uvařit čaj a vzít paralen. Mám tu rozečtenou dobrou knihu o vázání mušek, tak si chvilku počtu. Je to naprosto uklidňující záležitost, a pokud mi bude líp, tak i nějakou tu mušku uvážu…
No, a vy? Mějte se sluníčkově. Ať se vám vše podaří.
Tak třeba zase v neděli…
Vladimír
