Děda by mi o kadibábě nelhal

„Bylo, nebylo, ale stalo se, a všechno je to pravda. V jednom městě, v jedné čtvrti, v jedné ulici, jedna „bába“ povídala…“

Na výchovu mého známého, dnes už starého pána, měl velký vliv jeho dědeček, kterého měl nesmírně rád. A tuhle historku mi o něm vyprávěl.

Děda byl úředník, vzdělaný člověk, zpíval ve Foerstrově sboru a znal spoustu věcí. Byl obézní, a proto moc nechodil. Zato četl, na co přišel, a tak vnukovi vyprávěl všechno možné o světě kolem. Například mu vysvětloval, jak se stát plavcem snadno a rychle. Teoreticky také věděl, jak co funguje, a nelenil o tom klukovi povídat.

Starali se spolu o malou zahrádku, děda věděl, jak se co pěstuje, a vzdělával v tom i vnuka. Na okurky například připravovali speciální hnojivo, to jediné, nejlépe účinné, ze slepičinců. A dělali spoustu dalších neobvyklých věcí, které malého kluka bavily.

Mezi mnoha zajímavostmi a historkami, kterými děda nešetřil, byla i jedna, že kdysi chodily po velkých městech báby, které nosily na zádech putnu zakrytou dlouhým kabátem a volaly: „Komu se chcééé?“ A tomu, komu se chtělo, putnu přistavily, zakryly jej, člověk si ulevil, zaplatil a bylo po starosti. Vlastně takové pochodující veřejné WC. Ta historka se klukovi samozřejmě moc líbila a vryla se mu do paměti.

Jako dospělý ji občas vyprávěl pro pobavení ve společnosti. Když se oženil, došla na ni také jednou řeč a jeho žena se smála, že si to děda pro jeho zábavu vymyslel. Muž se ale bránil, že to by děda neudělal a nelhal by mu.

Před několika lety se v novinách objevil článek s názvem „Zapomenutá a neobvyklá řemesla“. A světe, div se, mezi nimi byly zmíněny „kadibáby“, popsané přesně tak, jak to klukovi vyprávěl děda. S putnou a kabátem přehozeným přes ni. Nevěřili byste, jakou měl můj známý radost, když se přesvědčil, že mu děda skutečně nelhal…