Tak a měsíc mám za sebou - Africké Retro 5.

Původně publikováno 1. srpna 2009. Mám za sebou první měsíc na humanitární misi ve Svazijsku se zaměřením na léčbu HIV a tuberkulózy. 

Tak a měsíc mám za sebou první měsíc na misi. Letí to tak rychle, že je docela těžký dát do kupy další nový postřehy. Ty poslední dva týdny byly trochu víc pracovní. Workoholismus k tomu nemá daleko, ale s novým týmem a vedením jsme se posunuli dost dopředu. Z hlediska logistiky a administrativy jde zejména o nastavení procesů a administrativních procedur. Sám jsem nevěřil, jaký byrokrat ve skutečnosti jsem. Organizace těch 10-ti aut a především pak 40ti mých podřízených, expatů a dalších místních zaměstnanců dá docela zabrat. Dostat pod kontrolu všechny požadavky a všechny přesvědčit, že teď je tady nová "vláda," která chce nakopnout projekt pořádně dopředu, nemá u všech extra sympatie. V Africe, teda minimálně tady ve Svazijsku to horečnatným přístupem k práci zrovna nepřekypuje. Navíc pár z těch 15ti expatů se s některýma věcma nepářou a řídí svoje aktivity jak v Kocourkově. Jsem ale striktní a oni to pomalu začínají chápat - bo myslím začínají pociťovat první pozitivní důsledky. Z mého dosavadního pohledu jsou lidé fakt asi všude stejní a někdy si připadám jak v mateřské školce. Expati nám mění účely cest přímo za jízdy. Lokální řidič je samozřejmě vyjukanej, tak poslouchá všechny. Vzhledem k napnutému harmonogramu pak ovlivní plán dalším třem lidem a my v kanclu šedivíme, co to ty (nejen) doktory zase napadlo. 

Tento víkend se koná poblíž hlavního města (1,5 hod cesty) velmi proslulý festival Bushfire. Všichni odjeli již včera (pátek) odpoledne, ale já páteční koncerty vynechávám, protože uzavíráme můj první finanční měsíc. Nakonec dobrá volba, protože končíme až o půl osmé. Naštěstí s malinkým přebytkem asi 150 Emalangeni (cca 15USD). Vzhledem k celkovému obratu jsem si fakt oddechl. Je to zajímavý, ale každý týden, kdy počítáme pokladnu, máme mini přebytek. No až přijmeme nového personalistu/personalistku, tak Mpendulo (finanční asistent) bude mít víc času a hlavně prostoru, aby se mohl v klidu soustředit na svou hlavní náplň práce. Když už jsem zmínil toho personalistu nebo personalistku, která by tady byla jistě vhodnější (v logistice je to samej chlap), máme příští týden pohovory se třemi kandidáty. Snad jednoho z nich vyberu.

Personalistika a zákoník práce - Pořádnej vopruz

Personalista je jinak pro zaměstnavatele ve Svazijsku téměř nezbytností. Svazijsko má zavedný dost "silný" zákoník práce. Naprosto běžné jsou tady odbory (u větších zaměstnavatelů), tedy i u nás ve formě tzv. zaměstnaneckého fóra. Z tohoto důvodu jsem se tento týden účastnil dvoudenního školení na pracovní právo se zaměřením na řešení konfliktů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Bylo nás asi 30 účastníků z řad personalistů bank, novin a průmyslových podniků. Jako neziskovka jsem byl jedinej. V konečným důsledku bylo hlavní téma, jak postupovat při stížnostech na zaměstnance a podání výpovědi z pracovního poměru ze strany zamětnavatele. Musím říct, že je to tady složitější než v Česku. Abyste se doslova zbavili zaměstnance, který nedostatečně zastává svoji funkci nebo přímo porušuje pracovně-právní vztah vůči zaměstnavateli (neomluvená absence, neplnění svých povinností atp.), musíte následovat přesné postupy, jak mu dát na vědomí, že se jich dopouští. Nejdříve přichází na řadu standardní varování v písemné formě, kde zaměstnance informujete, čeho se dopustil a proč ho zaměstnavatel vlastně touto formou varuje nebo přímo informuje o návrhu na podání výpovědi. Dále kdy a kde se slyšení koná a kdo jej povede (to musí být nestranná osoba tzv.chairmann), jaká jsou jeho práva (může mít svého zástupce či svědky) . Nezbytností je dát zaměstnanci na slyšení dostatečný čas na přípravu se hájit - není definováno zákonem, ale následně se bere v potaz. Po slyšení chairmann vydává svoje nestranné vyjádření, zda je návrh zaměstnavatele oprávněný. Jenže to není vše. Tento rozsudek nemá z hlediska práva žádnou váhu. Jde jen o doložení, že zaměstnavatel a zaměstnanec touto spravedlivou formou řešili svůj vztah. Pokud však zaměstnanec s výpovědí nesouhlasí (což je téměř ve všech případech), obrací se na tzv. CMAC (vládní instituce v oblasti ochrany zaměstnanců a pracovního práva), kde žádá o oficiální slyšení, která celé slyšení opakuje a obecně se snaží najít kompromis mezi oběma stranami. Zde doložíte všechny dokumenty o "neoficiálním" slyšení a vše začíná nanovo. Pokud ani zde se obě strany nedohodnou, následuje arbitrážní řízení a pokud ani zde nenajdete konsensus, jdete k soudu. Jinak arbitráž mohou obě strany odmítnout, takže jdete k soudu rovnou. Dobrý ne. Já jsem se jednoho slyšení u CMACu již účastnil. Musím říct, že vše bylo naprosto nestranné a spravedlivé. Jenže náš zaměstnanec, kterého moji předchozí kolegové 3x nachytali, jak nám spí ve službě, trval na nespravedlivém postupu, nedostatečné podpoře zaměstnavatele při zlepšení jeho "schopnosti zastávat tuto práci." V případě odchodu chce kompenzaci 12-ti měsíců odstupného. Začínám být pěkně naježenej. No stojíme si za svým, pracovník ochranky u nás skončil a rozhodujeme se jít rovnou (bez arbitrážního řízení) k soudu. Zaměstnance jsme vykopli a teď čekáme na stání. To už tady ale asi nikdo z nás nebude, bo soud bude tak za dva roky. 

Začínám si zvykat na to, že Svazijsko je obecně poměrně pokročilá rozvojová země s fungujícím státním aparátem. Je zde nezkorumpovaná! policie. Minulý týden jsem navštívil místního policejního Commandera, pana Mapalalu, kdy jsme společně s šéfovou mise probírali bezpečnostní situaci v oblasti Nhlangana, kde působíme. Obecně je tady kriminalita na rozumné úrovni a s ničím si nezadá v porovnání s Českem. My (pracovníci nasi NGO) jsme samozřejmě trochu více na očích a považování za bohaté, takže bezpečnostní situaci bereme vážně. Každý domek expatů nebo kancelář má vlastní ochranku. Zrovna včera večer jsem se bavil se strážcem našeho domku, který mi vysvětloval, že konec měsíce je vždy nejhorší, protože lidi už mají peníze z výplat, takže je vždy nejvíce vykrádaček a přepadení. Zatím se tady v Nhlanganu našim zaměstnancům nic nestalo, ale našim kolegům z koordinačního centra v hl.městě Mbabane se přepadení a vykradení domu nevyhnulo. Ale obecně je v naší lokalitě naprosto bezpečno. Kdyby ta naše ochranka celou noc neprospala, nebylo by co řešit. 

Když už píšu o pokročilosti Svazijska, každý zaměstnanec má svoje daňové číslo a ve většině případů účet! v bance. Mobil tady má každý. To je jinak docela zajímavé téma. Na každém rohu ve městě vidíte prodejce kreditů do mobilu největší (možná jediné) mobilní sítě MTN. Nejsou to ale zaměstnanci MTN, ale oni kupují mnohem větší množství kreditu a tím dostávají bonusy, se kterými pak vlastně kšeftují. Nevím, jestli je to možný v Česku (to víte, paušál..), ale tady jen přijdete k prodejci, dáte mu peníze a on Vám pošle ze svého mobilu na vaše číslo odpovídající množství kreditu. Teď už vím, že až mi dojde kredit, řeknu šéfové, ať mi nějaký pošle. 

Proč je tady vlastně epidemie HIV a TB

Minulý týden se mne otec na Skype zeptal, jak je teda možný, že v tak vyspělé zemi je takový problém s HIV a TB. Obecně vzato si mladá generace už uvědomuje, co HIV je a jak se chránit. Údajně probírají ve školách rizika nákazy a způsoby ochrany. Naše humanitarni organizace má v tomto případě podpůrný program, kdy prezentujeme pacientům nebo místním komunitám způsoby prevence nebo postup při léčbě. Především díky již v minulosti zmíněných Expert klientům (našim pracovníkům, kteří jsou na léčbě HIV nebo vyléčení z TB). Včera jsem tyto pracovníky fotil na brožury.

Obecně k prevenci "pomáhá" i to, že lidé permanentně čelí kruté realitě, kdy jim umírají rodiče a příbuzní. Už jsem uváděl, že tady je průměrná delká života 32 let a ještě v roce 2000 to bylo přes šedesát. Mám pocit, že prarodiče, resp. babičky tady vlastně zastávají roli právě rodičů. Nějaká mužská ochrana, používání kondomů, být umírněnější, než na někoho "skočí," je prostě šílený stigma. Kultura a místní polygamní zvyky jsou prostě v mentalitě zejména mužů hodně zakořeněný. Přesto nebo i proto bude trvat ještě pár let než nová a zdravá (nebo pak pod dlouhodobou léčbou) generace vezme do rukou otěže této jinak úžasné země. Toto jsou vlastně dlouhodobé úkoly naši mise a především pak samotného svazijského zdravotního systému. Ve středním období je hlavním úkolem dostat pod kontrolu TB a zároveň v dlouhodobém horizontu léčbu a prevenci HIV. V tomto ohledu je tento projekt tak trochu jedinečný. Jedná se o integraci projektu do místního zdravotního systému. Je to model, který je unikátní a z dlouhodobého hlediska velmi perspektivní a my věříme, že správný. Většina nevládních organizací se snaží pomáhat nezávisle, což je velmi efektivní, ale s ohledem na dlouhodobou léčbu HIV je to složitější s udržitelností této pomoci. Právě proto se naše NGO rozhodla pokusit se integrovat do lokálního zdravotního systému, který pak bude fungovat naprosto samostatně. I z tohoto důvodu je tento projekt dost "flashy" a máme tady jednu návštěvu za druhou. 

Ještě se vrátím k zdravotnímu systému ve Svazijsku. Téměř každý druhý den za mnou přichází místní zaměstnanci se žádostí o zálohu z výplaty na pokrytí pohřebních nebo léčebných výloh. Přestože je zdravotní systém ve Svazijsku zdarma, je tady další -  transportní problém. Málokdo tady má vůbec auto (tak daleko zase nejsou) a ne každý má zaměstnání, kdy máte dostatek peněz na dopravu do klinik nebo až do zdravotních center /nemocnic. Svazijsko je stále spíše zemí místních samostatných venkovských komunit, které se živí hlavně zemědělstvím. Ten rozdíl v příjmech je zde dost zásadní. I když velká část našich zaměstnanců patří ke střední vrstvě, lidé z venkovských oblastí žije stále s cca dvěma USD na den. Navíc přestože máte ve Svazijsku nárok na léčbu TB a HIV zdarma,  souvisí s tím i řada tzv. side efektů z  léčby HIV a především TB (hluchota, bolesti kloubů, svalů atp.). Jenže na zmírnění těchto side efektů se již základní zdravotní péče nevztahuje. V této chvíli začínám mít poprvé dilema nad smyslem tohoto kolotoče...

Mahamba a Mlilwane - Super trek za rohem

Raději přestanu pracovat a napíšu pár řádků, jak se tady snažíme vypnout. Minulý víkend v sobotu jsme byli v oblasti Mahamba. Je to oblast (a vlastně i vesnice) na hranici s JAR. Z Nhlangana pouze 20 minut jízdy autem. Děláme čtyřhodinový výstup na místní kopečky a pak barbecue. Samotný trek je trochu odlišný od těch, co známe z Evropy. Tady jsou jen vyznačené mohyly na začátku výstupu a pak už jen poslepu směřujeme k vrcholku. Já jsem měl svoje pořádný pohory, takže v pohodě. Ti, co měli tenisky, na tom byli o poznání hůř. Téměř jsem se modlil, aby si někdo nevyvrkl kotník, protože tahat někoho dolů, radši ani nemyslet. Výhled z kopce je úžasný, ale fouká vítr a začíná nám být dost slušná kosa. Za hodinu jsme dole a hladoví se vrháme na grilovačku. My jsme si přes den pronajali pouze místo pro barbecue (cca 5 USD), ale v budoucnu míníme využít i chatku (35 USD/noc). Ale je fakt luxusní. Navíc je to odlehlá oblast bez elektriky, takže je to výborný pro relax.

Aby toho nebylo málo, tak v neděli vyrážím s Erikou (naše TB specialistka) do parku Mlilwane. Je to takové pěší safari. Potkáváme hrochy, zebry, antilopy (nebo něco takovýho) a hlavně krokodýly a fakt slušně velký. Příroda parádní, ale právě v zimním období sucha je zde hodně lokálních požárů, které se nevyhýbají ani těmto parkům. 

Teď už musím frčet. Je sobota ráno a festival Bushfire čeká, abych ze sebe dostal trochu pracovního adrenalinu.