Práce na humanitární misi - Retro 1.

Přešel jsem z jiného serveru, zaměřeného na blogy a abych vytvořil nějaký základ a kontinuitu, rozhodl jsem se nejdříve publikovat již publikované. Často čteme články, vidíme dokumenty, jak někdo zásadněji změnil způsob života a j

Práce na humanitární misi - Moje začátky                                              

Píše se podzim roku 2008. Po pěti letech práce v mezinárodním výrobním prostředí v oblasti nákupu a logistiky mám poměrně slibně rozjetou kariéru jako vedoucí logistiky v německé výrobní společnosti. Je mi v této době čerstvých třicet, řídím tým cca 30ti lidí od operativního nákupu, správu kmenových dat SAP, dopravu, interní logistiku a sklady. Ale něco se láme. Nežiji vlastně ničím jiným, jen práce, sem tam mejdánek, osobní vztahy nefungující a neustálý hon zaměřený na rozjezd a fungování nového výrobního závodu.

Meeting, briefing, brainstorming na denním pořádku, holá realita a permanentní řešení plnění "výrobního a obchodního plánu. Logistika je někde uprostřed všeho. Jsme jen support, ale taky základna držíc celý systém pohromadě. A pak se to stalo. Ztratilo to smysl... Ne tak úplně naráz, ale představa, že bych to dělal neustále a myšlenky na to, kam se to vše žene, mne začal hlodat.

A najednou ten rozhovor, který jsem našel na webu. Článek o jednom českém lékaři, který pracuje na humanitární misi v Africe. Ke konci zmínil, že jeho žena v této oblasti pracuje také, ale jako logistik a administrátor. A bylo zaděláno. Musím být korektní, a proto nezmíním název této mezinárodní zdravotnické a humanitární organizace. Ale napovím, získala v roce 1999 Nobelovu cenu míru. Dále již o "ní" budu psát jako o "našem NGO" (Non-Governmental Organization).

Aby to neznělo tak samaritánsky, neměl jsem pouze jednostranný zájem pomáhat lidem. Je to samozřejmě nasnadě a ze začátku je to přece jen hlavní důvod. Ale svět spasit nelze. Až na to přijdu, tak Vám řeknu. Tato práce mi ale umožnila cestovat, poznávat lidi, kulturu, naučit se logistiku zase trochu jinak a možná přiblížit se tomu smyslu života.

Než se ale dostanete na misi přes "naše NGO," projdete zhruba následujícím kolečkem:  

Informační večery

V mém případě proběhl informační večer v Praze. Česká pobočka "naší NGO" pořádá tyto večery i v dalších městech ČR několikrát do roka (Brno, Ostrava..).

Účelem info večeru je seznámit se s nevládní humanitární organizací, čím se zabývá, prinicipy a zásadami organizace a zejména pak o životě na samotných misích, pozicích (zdaleka ne pouze zdravotnických) a možná ve stylu, proč byste si to měli pořádně rozmyslet.  

Po dorazivší celého publika zahájil ředitel české pobočky již zmíněný informační večer.Prestože byla prezentace brána humornou formou, neubíralo to nic na serióznosti a účelu. Jak sám stávající ředitle pobočky řekl:"Informační večer je zde proto, aby si každý účastník udělal představu, co vše práce v této organizaci zahrnuje a zda se na tuto práci i po tomto večeru cítí."

Mne osobně to ještě více namotivovalo. Chtěl jsem "vypadnout" někam ven co nejdříve. A proto jsem po skončení tohoto infovečera, jako řada dalších, požádal o přihlášku. Přihláška má několik stran, kde se vyplňuje Váš profil, životopis, pracovní zkušenosti, Vaše důvody, proč chcete pracovat pro humanitární misi atp.

Protože jsem splnil vstupní předpoklady (jazyková vybavenost, pracovní zkušenosti...), byl jsem pozván na vstupní testy z logistiky a administrativy. Ty jsem ještě v prosinci úspěšně složil a v lednu 2009 pozván na tzv.assesment center do Vídně, kde probíhá finální nábor. Abych to neprodlužoval, tak mne prostě vzali a následně hned nabídli termín na školení, které je pro každého doktora, zdravotní sestru, logistika, administrátora atp. povinné před odjezdem na první misi.

PPD - Preparation for Primary Departure

Tímto školení, jak už jsem psal, musí projít všichni nováčci před prvním odjezdem na misi. Jelikož spadám jako Čech pod ženevské operační centrum, konalo se PPD ve Švýcarsku. Sjelo se nás tam 19 účastníků ze 13ti zemí:-). Od Autrálie po Ameriku. Nejmladšímu bylo 25 nejstaršímu 56 let.

Musím říct, že jsem potkal naprosto skvělý lidi. Před příjezdem jsem si říkal, co budou ostatní zač:-), ale moje obavy se velmi rychle rozplynuly. Tak nějak jsme všichni ze stejnýho těsta.

A je to. Nezbývá, než počkat na volnou pozici a vyrazit. Pokračování zde.