Také chci mír, přesto nejsem chcimír z Václaváku

Počet obětí války na Ukrajině se od začátku konfliktu počítá již na stovky tisíc, včetně tisíců zabitých civilistů. Za těmito čísly se skrývají rodinné tragédie, žal pozůstalých, rodiny bez otců nebo rodiče oplakávající své děti. 

Včera jsem viděl v televizi syrovou reportáž přímo ze zákopů první linie ukrajinsko – ruské fronty, natočenou na malou digitální kameru. Během krátké reportáže utrpěli takřka v přímém přenosu dva vojáci zásah. Tekla z nich krev, jeden ze zraněných naříkal a záchranářům sděloval jména svých blízkých. Při sledování těchto záběrů mrazí, od té doby je nemohu dostat z hlavy. Střílejí na sebe a zabíjejí se lidé, kteří se navzájem vůbec neznají a nikdy předtím si nic zlého neudělali. Věřil jsem, že se v Evropě po dvou světových válkách a konfliktech na Balkáně něco podobného už nikdy dít nebude, protože takové řešení sporů nepatří do civilizovaného světa. Všichni rozumní lidé přece musí mít stejný cíl – aby válka co nejdříve skončila a navzájem se nezabíjeli otcové od rodin, aby nikdo nestřílel rakety na města, sídliště, školky. K míru je třeba okamžitě jednat – na tom se s odpůrci dodávek zbraní Ukrajině určitě také shodneme. Na čem se ale už asi neshodneme, že je to Vladimír Putin, který musí okamžitě zastavit válku, kterou rozpoutal. Je to on, kdo poslal armádu na území sousedního státu a nikdo neví, co chce a kde se zastaví.

Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, v referendu se pro ni vyslovilo 92 % voličů. Ruská vláda uznala ukrajinskou nezávislost 28. srpna 1991, v prosinci 1991 ji pak uznal i tehdejší prezident Sovětského svazu Boris Jelcin. Ukrajina a Rusko si před dvaceti lety navzájem uznaly hranice, smlouvy byly ratifikovány na úrovni prezidentů v roce 2003 a parlamentů v roce 2004. Nyní se jednoznačně nachází armáda Ruska na území sousedního svrchovaného státu. Nerozumím tomu, že mnozí čeští „vlastenci“, kteří berou Mnichov 1938 jako obrovskou zradu, národní potupu a tragédii, nyní schvalují podobný scénář ze strany Ruska. Důvodem invaze byla podle Vladimíra Putina pomoc ruskojazyčnému obyvatelstvu na východě Ukrajiny, které čelilo diskriminaci. Nepřipomíná vám to odůvodnění zabrání Sudet Němci v roce 1938? K čemu to nakonec vedlo všichni víme.

Zastavte boje a jednejte o nějakém druhu autonomie východních oblastí, Ukrajina ať předloží záruky, že nedochází k žádné diskriminaci ruského obyvatelstva, místo miliard za nesmyslné výplody zelené evropské levice a místo zbraní raději podpořte vyrovnání s občany Ukrajiny, kteří chtějí být součástí Ruska a umožněte jim civilizovaný odchod, když tam chtějí. Podle Putinových vyjádření je Rusko dobře prosperující velmoc, jistě se pro ně najde uplatnění. Světoví ekonomové ať vymyslí nějaký nový „Marshalův plán“, aby se Ukrajina co nejdříve po válce obnovila a zvedla se tam životní úroveň. Jenže do té doby, než dojde k jakýmkoli dohodám, budou na Ukrajinu i do Ruska od jejich spojenců proudit další zbraně a budou umírat další nevinní lidé. Demonstranti na Václaváku protestují proti dodávkám zbraní na Ukrajinu, ale ještě jsem od nich neslyšel protest proti tomu, že Írán dodává Rusku drony a rakety. Ukrajinci dodanými zbraněmi brání svou zem před okupanty, Rusové je využívají k agresi na území sousedního státu, kde podle mezinárodního práva nemají co dělat. Okamurova SPD odmítá dodávky zbraní na Ukrajinu, Robert Fico s tímto programem dokonce na Slovensku vyhrál volby. Kdyby bylo po jejich, co by se stalo? Ukrajině by došly zbraně, padla by a stala se součástí Ruska? Nebo by byla pod ruskou nadvládou, i když si to většina Ukrajinců nepřeje? Byla by to podobná situace, jako u nás v Československu po roce 1968, když nás obsadila armáda SSSR. V tomto případě už snad nikdo nezpochybňuje, že se jednalo o agresi. Tenkrát řekli občanům, že k nám jeli odstranit kontrarevoluci, která se však nekonala, dnes přijeli pro změnu svého souseda prý denacifikovat. Napadený stát má právo se bránit. Ví někdo, kde se Rusko zastaví?

Když padla železná opona, tak jsem si myslel, že tím skončila i studená válka, Rusko se stane demokratickou zemí, která se otevře světu a ze vzájemné spolupráce budou všichni profitovat. Peníze půjdou raději do zdravotnictví, vědy nebo školství, nikoli na zbraně. Tenkrát jsem se naivně mýlil.