Vítězství jako prohra aneb nahotiny na koupalištích podruhé

Tak mám tedy nejčtenější článek. Ale radost z toho nemám. Fakt nemám.

Když jsem "nahotiny" psal, ve snu mě nenapadlo, že vyvolají takovou odezvu. A taky mně nenapadlo, jak velké bude množství lidí, kteří ačkoli si přečtou ta slova a ty věty, které v článku jsou, přesto jim z toho nakonec vyjde něco úplně jiného, než o čem to ve skutečnosti je.

Popravdě - i když mně odhalené dámy na veřejnosti (byť se jedná "jen" o koupaliště) opravdu vadí, věc sama o sobě je víceméně zanedbatelná, marginální, a tomu odpovídal i zvolený styl článku - poněkud jízlivý tón a konec přitažený za vlasy. O svlékání na veřejnosti v něm opravdu šlo až v druhé řadě.

Rozhodně to nebyla, nechtěla a ani nemohla být sociologická sonda nebo seriozní objektivní rozbor stavu myšlení společnosti. Prostě názor. Názor na jeden z mnoha detailů současné doby, v níž se kromě jiného zaměňuje svoboda s nevázaností a soukromí a intimita mizí v ataku médii podporovaného voyeurství. A že ta doba taková nejspíš opravdu je, ukazuje i to, jak mnoho čtenářů článek přitáhl a hlavně to, jak divoké a místy spíše divošské reakce vyvolal.

Nebo že by tolik zabral sám titulek? To opravdu stačí dát do něj cokoli, co aspoň trochu zavání nahotou a sexem? Hm. Soudě podle výborného článku Richarda Hotového "Tv moderátorka nahá v metru..." na tom něco je. Pochopitelně, snažil jsem čtenáře titulkem přitáhnout. To nezapírám, článek s unylým titulkem si přečte jen málokdo. Ale ne k lacinému získávání bodů ve čtenosti, nýbrž k tématu, jež jsem se pokusil (možná poněkud neobratně) nadhodit. K diskusi o tom, jaká je tahle doba a kam ještě asi půjde. To se mi ovšem zrovna nepovedlo. Většina reakcí se točila kolem toho, jak si může někdo ve třetím tisíciletí myslet, že ženské ňadro je něco fuj. Jenže o tom v článku nepadlo ani slovo (ani nemohlo, protože si to vůbec nemyslím, ačkoli mi to mnozí diskutující přisoudili).  

A tak jsem sice získal "vavříny" nejčtenějšího článku, poznal jsem, jaké to je třímat v ruce sklap i takového mistra slova, jakým je Ivan Hoffman, ale je to celé nějaké divné. Radost rozhodně není ten pocit, který z toho mám. Tolik sprostoty, urážek, a s prominutím, tuposti, ze strany některých diskutujících v reakcích nejen na můj článek, ale i mezi sebou navzájem, stejně jako i u celé řady dalších článků na tomhle blogu, mě vyrazilo dech. Zjištění, jak mnoho takových lidí čte web iDnes, je neveselé. Bulvarizace světa informací je prostě tu a nezastavíš ji. Světlem pro mě ale zůstávají ti, kteří sice nesouhlasí, ale přitom jsou korektní a slušní, a ti, kteří vidí věc podobnýma očima jako já (a nebylo jich zas tak úplně málo, i když ti úplně prvně uvedení je převálcovali).

A tak jsem vyhrál a prohrál zároveň. Ne že by mi dělalo zle být první (všimni si, čtenáři, nepíšu nejlepší, vím, že jsou na blogu lepší články), to nikoliv - jen více vítězství k mým nohám! -  ale ne za cenu získání puncu pouťové atrakce.

(A příště si pozvu na pomoc strýce Jožina. Tož, vitajte, súsedi!)