Krátí se mi dech a mám pocit, že i nohy. Ta mapa mě obelstila, vždyť to vypadalo, že cesta, která mě měla lesem odvést na hřeben Liščí hory, vede skoro po vrstevnici. Zatím mě přes oči teče pot a zvednout nohy zase o další kámen nebo kořen výš, mi dělá čím dál větší potíž. Sluncem zatím ještě zalitý les kolem mě je tichý, všichni, kdo tudy dnes šli, už odpočívají někde po večeři. A tak slyším jen sám sebe, jak funím a sípu, a tu a tam rachotící kámen, který botou nechtě odkopnu do propasti pod sebou.
foto jd
Obelstil jsem se sám, mapa je v pořádku, to jen můj večerním kuřetem na paprice ztěžklý žaludek tak nějak hůř chápe, proč ho honím po horách, když on chce v klidu na posteli trávit to, co mu před půl hodinou k večeři naservíroval můj úžasný hotelový kuchař. Jdu už skoro tři čtrtě hodiny, poslední lidi jsem potkal před půl hodinou. "To vám tedy nezávidíme!" křikli na mě, když viděli, kam se hrnu. Věděli, že nejbližší cíl je tři kilometry přede mnou, vlastně skoro spíš nade mnou.
Sípu čím dál víc. Cesta se konečně stáčí k vrstevnici. Výborně, tak to jsem podle mapy za chvíli z lesa venku, pak už jen kleč a panorama Sněžky, tentokrát zase trochu odjinud. Jenže les pořád nekončí, vrstevnice se s mojí cestou brzy loučí a ta se znovu sápe do kopce. Dívám se do mapy jak to, když už jsem měl být přece skoro nahoře, jenže jakmile zvednu oči mezi stromy, abych jí dokázal, jak strašně se mýlí (samozřejmě se ukáže, že ne ona, ale já se mýlím), náhle cítím, že něco kolem mě je jinak.
Zaostřím, a tu se moje oči střetnou s očima srnce. Stojí mezi borůvčím a kapradím dvacet metrů ode mě, ani se nehne, a pátravě si mě těmi svými hnědočernými světly měří. Ticho, během nějž si navzájem hledíme do očí, ruší jen šum lesa a můj sípavý dech. A tak tam stojíme naproti sobě, on, mistrovské dílo zdejšího lesa, a já svědek zázraku, a čekáme, co ten druhý. Bojím se pohnout, abych to nezkazil, a pátrám v těch světlech, jestli v nich najdu obavu nebo důvěru.
Stojíme tak snad minutu, snad dvě. Snažím se vtisknout do paměti to nečekané setkání v borůvčí pod vrcholem Liščí hory, když vtom srnec lehce třepne parůžky, a pak ještě a znovu, jako by se loučil, a potom naposled letí světlo z jeho očí do mých. Obrací se a zvolna mizí mezi stromy, zatímco já, ohromen tou chvílí stojím dál a piju to světlo z očí, které už tam nejsou, očí, v nichž jsem uviděl světlo důvěry, s níž se ke mně srnec otočil zády a pomalu odkráčel kapradím a borůvčím tam někam ke svým.
***
Pomalu se vydávám dál a výš a místo pod nohy se dívám do lesa, za každý strom a stín, ale už ho nespatřím. Les brzy řídne, stromy jsou nižší a nižší, a já jsem najednou doopravdy nahoře, srpnové slunce má před sebou ještě pár stupňů než padne do peřin a já hodinu na to, abych se dostal za světla do hotelu. Tak rychle, lesy jsou tu hluboké a nikde ani živáčka.
