Springsteenův koncert v letním kině ve Slaném se opravdu povedl

Tracy Chapman splnila svou úlohu dokonale. Nažhavené fanoušky ikony amerického rocku posledních třiceti let zklidnila a naladila je přesně tak, jak si to žádala nezvykle komorní varianta Springsteenova slánského koncertu. Boss totiž do Slaného přijel nejen bez E-street bandu, ale bez kapely vůbec - svoje obvyklé dvě a půl hodiny hraní strávil na podiu jen s kytarou.

Těsně po The river - Springsteen se zjevně dobře bavíautor: therock.com

"Hi, I´m Bruce Springsteen. Dobry véčer!" křikl do mikrofonu bard moderního rokenrolu krátce poté, co na podiu vystřídal černou vypravěčku písní Tracy Chapman a ke třem tisícovkám nadšených příznivců se vydala první píseň. Řeka. "Down to the river..." zněl z podia sametově chraptivý hlas, nenápadně, jakoby mimochodem se proplétal s decentním doprovodem kytary až zvolna zaplnil celý prostor letního kina. Foukací harmoniku, jež skladbu obvykle otevírá, tentokrát Springsteen nechal bez užitku až téměř do konce písně. Teprve ve chvíli, kdy už přítomní čekání na onu nezaměnitelnou pasáž víceméně vzdali, vzlétla harmonika k jejich uším jako příval vod té Řeky a zburcovala jejich uvadlou pozornost.

Řeka plynule vtéká do písně Highway patrolman z akustického alba Nebraska. Springsteen vypráví příběh dvou bratří, kteří se ocitli na opačné straně zákona, auditorium tiše  naslouchá. Potemnělým areálem stoupají z publika reflektory obarvené proužky dýmu z cigaret a mizí v černých obrysech stromů kolem podia. Springsteen střídá kytary, písně se vrší jedna přes druhou, většina z nich, i ty, které jsou na studiových albech oděny do pořádně ostrého kabátu, ve Slaném znějí decentně, neobvykle, a krásně. 

Tohle že je ten Springsteen, kterého pamatujeme z osmaosmdesátého roku v Budapešti, kde málem přelomil kytaru, jak zuřivě do ní bušil, když do stotisícového davu po hudbě hladových Husákových, Kádárových a jiných východoevropských dětí křičel, že se narodil "in dý juesej"? To že je ten Springsteen, který tehdy na Népstadionu, když kytarový rif jeho první písně rozřízl půlnoční povětří, probudil i mě, jenž jsem po pěti hodinách hraní předskokanů usnul jako nemluvně (a nevzbudil mě ani Sting)? 

Ano, je to on. Ale dnes jeho hudba sametovou letní noc neřeže. Bruce si s tóny pohrává, posílá je k posluchačům zlehka, jako když pustíte na hladinu rybníka papírovou loďku. U většiny písní napůl sedí a napůl stojí na barové stoličce, má zjevně výbornou náladu, mezi písněmi často a nezvykle dlouze hovoří.

Otevření koncertu Řekou bylo příhodné. Koncert skutečně teče jako řeka. Zpočátku zní písně jako pramen - nenápadně opouštějí podium a v jemných girlandách klesají k posluchačům, postupně se ale řeka vzmáhá, mohutní, zpěvák se do kytary opírá víc a víc.

V písni I´m on fire z třiadvacet let starého alba Born in the U.S.A. se k němu přidává i z improvizovaného zákulisí nenápadně se navrátivší Tracy Chapman, hned vzápětí spolu dávají i My hometown z téhož alba (Springsteen: "Where are you going?! Come here, come here! ", když se Tracy chtěla z podia opět vytratit). 

Vrcholem koncertu, a to nejen časově, je pro mě ale až chvíle, kdy si Springsteen při třetím přídavku bere místo kytary bonga a jen s nimi, a capella zpívá Born in the U.S.A. Jeho ruce víří z bubnu na buben, na dlouhé minuty je zvuk bubínků dokonce tím jediným, co se ozývá z reproduktorů. Publikum se probouzí z poklidu a přidává se. Za chvíli je slánské letní kino ve varu. Opět příchází Tracy, závěrečné minuty písně tak znějí dvojhlasně. Koncert vrcholí, patnáctiminutová verze slavného hitu byla tím posledním, co ze slánského podia ten večer zaznělo, Bruce zvedá bonga nad hlavu: "Thank you, thank you very much! Ďjekúje!" volá do nadšeně řičícího publika a spolu s T.CH. mizí v zákulisí.

Vidět Bruce Springsteena po takřka dvaceti letech bylo fascinující. Asi málokdo měl možnost vidět a slyšet velmistra rocku tak jako těch pár tisícovek lidí v letním kině kousek od Prahy. A proč zrovna ve Slaném? Jak řekl sám Bruce: "Prague? Eh, it´s too big for you and for me tonight..."

A tak nezbývá, než se připojit ke slovům z recenze koncertu Vladimíra Vlasáka v MF Dnes 26.srpna: "Ale ono to vážně nemělo chybu!"