Na vrcholcích bílých moří

Byla mlha. Stoupali jsme po horské stezce výš a výš, až nás bezzubé dásně mračen uvelebené na úbočí hory procedily vzhůru, do světa bezoblačného nebe, v němž se ve sluncem ozářených bílých mořích povalovaly zbytky dnešního rána.

 

Rána, ve kterém jsme tak jako po desetiletí předtím, březen co březen, vycházeli do hor hledat slunce zavěšené nahoře nad hustou mlhou údolí. Rána, které mě probodlo skrz, protože jsi mi v něm řekla, že se mnou jdeš nad mraky nejspíš naposledy.

***

Po několika hodinách jsme stáli vedle sebe nad údolím a všecko zase vypadalo dobře. Hltali jsme nádheru oslnivého bílého moře dole, zase jsem viděl tvůj profil v předpoledním slunci i tvoje slastně přivřené oči, které si skrz prozářená víčka ukládaly do paměti fascinující obraz toho všeho. Jenže pak se ty oči otevřely a já v nich spatřil něco, čemu jsem nechtěl rozumět, protože v tom bylo cosi definitivního, cosi, proti čemu se nedalo protestovat ani bojovat. 

Vzala jsi mě za ruku a zvolna ji přiložila ke své tváři. A já najednou mezi portály divadla bílých moří uviděl první tříkolku a panenku našich dětí, uslyšel jejich výskání při první společné dovolené u moře i tvůj tichý noční pláč, když se syn poprvé vrátil domů až nad ránem nebo když jsi v dceřiných utajovaných slzách uviděla odplout lásku, jejíž napořád se změnilo na kdysi. Náhle nad tím horským divadlem zavoněl parfém, který jsem ti koupil v Paříži ke třicetinám, roztančily se všechny barvy a vůně a tvary roků s tebou, a otevřelo se všechno tvoje a moje a naše jako na filmovém pásu, než jsem konečně pochopil, že ten den jsme spolu vyšli nad mraky opravdu naposledy, a moje hrdlo se zatáhlo jako oprátka.

*** 

Teď, rok poté, už po čtyřiapadesáté znovu stojím opřený o hůl na stejném místě a hledím do dálek a hloubek tam pod sebou, zase cítím ty vůně a tvary a barvy skoro tak, jako bys tu byla se mnou a vím, že za rok sem přijdu zas, a potom znovu a znovu, tak dlouho, dokud uvidím před očima vrásky tvého úsměvu, jímž jsi mi před rokem odpověděla na němou otázku, na kterou neexistuje dobrá odpověď. 

A tam dole, v bílých peřejích mraků, někde budu tušit děti našich dětí a až budu scházet do údolí za nimi, budu se těšit, jak jim za letní bouřky budu vyprávět o mně a o tobě a o bílých mořích mé ruky na tvé tváři zarámované září jasného jarního nebe, které bude uloženo hluboko ve mně až do konce, kdy i já pochopím, že ten den vidím moje a tvoje bílé moře naposledy, a s vděčností, že jsem tu mohl tolikrát stát a dívat se do příboje bílého moře našeho putování, se rozejdu a půjdu stejně jako ty loni v létě tam, kam nikdo netrefí předem a kde tě možná po letech znovu potkám.

***