To bylo tenkrát, kdy ve Světozoru dávali oscarového Gándhího, v obchodech při troše kontaktů šlo sehnat LP P.S. od Vladimíra Merty a nad Prahou zatím ještě den co den nevycházela Jitřenka nebo Večernice, nýbrž Rudá hvězda věčného přítele z východu. A taky to bylo tenkrát, kdy se místo na oběd tu a tam chodilo do italské cukrárny na konci Vodičkovy ulice na concerto grosso pro dvě ruce a zmrzlinářskou naběračku.
caffegaleto.net
***
Gándhí byl střelen podruhé a naposled, poslední titulek utekl z plátna. Lidé se navzdory třem hodinám stráveným v sedačkách kina Světozor v pražské Vodičkově ulici jen ztěžka zvedají a mžourají do zvolna se probouzejících světel v sále.
Bylo to něco.
Než se člověku přeskupí myšlenky, chvíli to trvá. Jít teď na přednášku naprosto nemá smysl, stejně bych z ní nevěděl nic. Je po poledni, ozývá se hlad. Jenže dát si po Gándhím na Václaváku sekačku s hořčicí, to tedy... Ne, to by fakt nešlo!
Moje modré kotníkové semišky naberou směr neomylně. K Italovi! Emile, jdeš se mnou? Emil jde, v otázce sekané po té dvojité vraždě se shodujeme.
Emil se kření do slunce. "Ty brďo!" Jsme mladí, krásní, úžasní a úplně pitomí. Před námi ještě pár semestrů nezávazného flirtování s alma mater, desítky koncertů, filmů a představení, mezi tím tu a tam nějaká ta zkouška.
A teď? Zmrzlinový pohár v italské cukrárně na konci Vodičkovy ulice.
Poslušně se řadíme do fronty. Jako vždycky, i dnes je dlouhá skoro až ven. Je neuvěřitelné, kolik zpocených těl se do toho miniprostoru vejde. Frontu lemující vitriny jsou hustě popsány snad čtyřiceti nebo padesáti druhy pohárů, které vám tu během vteřin namíchají. Jahodová, meruňková, pomerančová, vanilková, griliášová, kakaová, kávová a jánevímjaká ještě zmrzlina v nesčetných variacích vzájemného mísení do jednotlivých pohárů, na to poleva z karamelu, ovoce nebo čokolády, jednou s griotkou, jindy becherovkou, potom zas s koňakem či kakaovým likérem, a jindy jen tak, čistá voňavá zmrzlina se šlehačkou.
Jako vždycky, nemůžu si vybrat. Už podle názvů jeden pohár lákavější než druhý. Montecatini, Amaretto, Caorle. "Montecatini," vyhrknu na zmrzlinářku, když na mě doje řada. Její na vteřinu se zastavivší ruce se s novou objednávkou znovu rozletí vpřed. Než levá ruka přistaví sklo, pravá už neomylně nabírá první kopeček zmrzliny, vzápětí druhý a třetí. Aniž by se jedinkrát podívala na deklarované složení ingrediencí, stejně jako John Bonham, Charlie Watts nebo Ringo Starr víří rukama mezi všemi těmi přísadami a vždy na tu správnou dobu udeří do skla - těžká doba, lehká doba, synkopa - aby tak do poháru sklouzla další součást té nádhery oživené jménem noblesních termálních lázní toskánského údolí Val di Nevo.
"Montecatini!" zakončuje zmrzlinářka ten skoro až barokní koncert. A ještě než než ledové sklo naplněné symfonií barev, vůní a tvarů stisknu v dlani, její ruce už znovu víří jahodovým, oříškovým a griliášovým rytmem, aby i Emil mohl, nadšen tím představením, za chvíli usednout do rohu cukrárny ke mně a zvolna až váhavě prvními tahy smyčce, v nějž se v této, od údolí Val di Nevo stovky kilometrů vzdálené a přece mu tak blízké cukrárně mění obyčejná lžička, poprvé narušit tu nádheru, a pak, stejně jako já, nechat ty italské termální lázně zvolna klouzat dolů do toho val di nevského údolí, jímž se pro dnešek stává můj a Emilův jícen, a důstojně tak završit ten v očích, uších i duši stále ještě znějící filmový život Móhandase Mahátma Gándhího, muže, jenž neznal ani Vladimíra Mertu ani kino Světozor ani tu cukrárnu cukráren v pražské Vodičkově ulici, muže, který nevěděl, že jeho život a smrt přitlačí do měkkých křesel jednoho pražského kina i otrlé děti Husákovy normalizace v tom ruském Česku roku 1986...
