Jak se zbavit podomního prodejce

Chcete se zbavit otravného prodejce vysavačů či jiného předraženého haraburdí? Pošlete ho za mojí mámou! (Jestli bude mít odvahu za ní jít.)

Moje máma je chodící charita. Když si šla na penzi přivydělat pár korun do trafiky, po čtrnácti dnech byla mínus tisíc korun, protože přece té ženské, co po ní v té osamělé minitrafičce v zastrčené ulici u autobusového nádraží chtěla karton cigaret bez placení ("Páni, mějte slitováni, kluk se vráti zéjtra z kriminálu, a co já mu dám, jo joj, nic némam, jsem chuda jak myš, úplně chuda nešťastna žénska, pozejtři dostanu penize, do posledni koruny poctivě vrátim! Vy jste ták hódna, ruky by vám líbat měli...") nemohla odmítnout, ačkoli moc dobře věděla, že za ten karton neuvidí nikdy ani halíř.

Kdybyste znali mou mámu a tu ženskou (ale však vy ji znáte dobře, tu ženskou), bylo by vám jasné, že odmítnout fakt nemohla - taková zastrčená trafička v zadní ulici prostě není úplně ideální místo na trénování odvahy v nerovném souboji.

Charitativní založení mé mámy se mezi místními brzy rozkřiklo, a tak ta trafička na konci všech konců zanedlouho osiřela, protože žádného dalšího charitativce už do ní provozovatel nenašel, a tak přes dveře zatloukl dvě prkna s nápisem Nadosmrti zavřeno.

Tak taková je moje máma. Kromě "úplně chudych nešťástnych žénskych" ideální oběť také podomních prodejců. A oni to snad vědí. Zvoní (tedy zvonili) na ni systematicky a nejspíš jen ozvěna mnoha rad všech milujících příbuzných mámu v poslední chvíli vždycky zachránila od toho, aby strčila krk do oprátky nejednoho supervýhodného mnohadesetitisícového nákupu nějakého úžasného haraburdí. 

Jen jedna věc mámě ještě nejde příliš valně: nevpustit tyhle chodce po domech do bytu.

Tady musím říct věc, která je zásadní pro další pokračování příběhu. Máma není sama. Má přítele Františka a ten s ní žije v jednom bytě. A je, dejme tomu, v určitých situacích poněkud vznětlivé povahy. Jenže milí dealeři chodili (snad náhodou, snad na základě informací nějaké jejich interní rozvědky) vždycky v době, když byl v práci, a tak mohli svou oběť, moji mámu, oblbovat po libosti. Ona se sice oblbnout nakonec nikdy nedala, jenomže je tak slušná, že jim přece aspoň to kafíčko a posezeníčko odmítnout nemůže, že jo...

Zkrátím to. Jednoho dne, když se František vrátil domů, našel v bytě dvojici manželů-prodejců nějakého vysavače roztočů za sedmdesát tisíc. Baba se rozvalovala v křesle v obýváku, kde pracovala na mé mámě, manžel zrovna trůnil na záchodě, na nohách Františkovy pantofle. Vyšel zrovna ve chvíli, kdy se František začal po pantoflích shánět. Hned se k nechtěnému hostiteli hrnul, jako by se s ním znal pětatřicet let. "Dobrýý deen, to jsem rád, že vás poznávám, zrovna tady paní Alence nabízíme úžasný vysavač, pojďte se na něj taky podívat..."

Víc toho říct nestihl. Ty pantofle byly na Františka přece jenom moc. "Já ti dám vysavač! Koukejte si to sbalit a jestli do pěti vteřin nevypadnete, tak vám ten krám rozsekám na kusy! Já na půl hodiny vypadnu z baráku a než se vrátím, tak mi tady nějakej cizí dědek šmajdá po bytě v mejch pantoflích! Už ať jste venku!!!"

Pak už to šlo rychle, znáte to z kdejaké komedie. Dneska, když na pána v pantoflích František vzpomíná, baví se. "Hele,  měls ho, dědka, vidět, zastavil se až na chodníku..." směje se až z toho brečí. Tenkrát se ale nesmál a nesmál se ani ten "cizí dědek", myslím, že byl rád, že uhájil holý život a hlavně ten vysavač za "sedmdesát" tisíc.

Od té doby u mojí mámy podomní prodejci čehokoli nezvoní. A tak kdoví, třeba opravdu mají nějakou interní informační službu a na ústředí jméno a adresu mojí mámy a u ní nápis: "Je-li ti život a zboží milé, sem nechoď..." Tak jestli, milé dámy, máte občas s "podomními" potíže, půjčte jim manželovy pantofle nebo trenky a rychle manžela povolejte na bojiště...