To ještě nebyla dálnice z Ústí nad Labem do Drážďan hotová, když jsme jeli s manželkou cosi vyřídit kousek za německé hranice, takže Libouchec, Petrovice a Wilkomenn in Deutschland! Za necelý půlden stojíme u závory znovu v opačném směru, Petrovice otevírají svou náruč. Ta náruč je ale nějaká jiná, divná, jak to? Po chvíli nám to dochází: není jiná - je to náruč úplně stejné popelnice, již jsme před osmi hodinami opouštěli.
Nedávno jsem někde četl, že člověk, který sedí kupříkladu v smradlavém vlakovém kupé (pot, salámy etc.), ten smrad vnímá jen prvních pár minut po usednutí. Pak jeho čichové buňky otupí nebo prostě vypnou, aby během cesty z toho smradu jejich majitel a životadárce nezpitoměl. Jakmile se ale na chvíli projde po vagóně (třeba do jídelního vozu pro pivo za stovku), buňky se probudí a návrat mezi sedm stejně čichově otupělých spolucestujících znamená pro výletníka pravý hák - K.O. se nedostaví jen díky včasnému zhroucení na v nástupní stanici pracně vybojované místo u dveří kupé, kde to přece jen poněkud luftuje.
Tenhle princip zřejmě nefunguje jen u čichu. Den co den, kdykoli vyjdu z našeho paneláku, leží v trávě (no v trávě, spíš v tu a tam posečené přehlídce plevele) několik sešlapaných pet lahví (ty vítr přemísťuje poněkud obtížně, takže jejich skladba kolem domu je stále víceméně podobná) a zhruba stejné množství jejich nesešláplých sester větrem putujících od domu k domu (ty vítr miluje, dávají mu pocit síly a smysluplnosti, když je žene vpřed a někdy i vzhůru). Den co den jezdím nahoru a dolů zaplivaným výtahem, den co den se bez obav při otevírání holýma rukama dotýkám nedůstojně špinavých vstupních dveří, den co den vycházím z domu s očima upřenýma na chodník, abych si na botách na cesty neodnesl i památku, kterou po chodníku po ránu rozestřeli všichni ti k pomilování slintající bulteriéři, dobrmani či brazilské fily.
Den co den nastupuji do auta nedaleko smradlavých, svinčíkem obestlaných popelnic, a den co den to vlastně už vůbec nevnímám.
A tak jsme se tehdy za tou hraniční závorou ocitli v roli onoho cestujícího, jenž se vrací do svého kupé a díky vlastní otupělosti netuší, do čeho jde. Sotva se závora zvedla, vjeli jsme do jiného světa. Namísto silnice jen obrovská asfaltová placka bez krajů a středu, kolem níž se v polorozlámaných plechových kadibudkách nabízí zboží nejpodřadnějšího druhu. Když mineme poslední vietnamskou boudu, otevírá se nám pohled na nekonečný svinčík za torzy rezavých plotů a železných bran, jedním pantem (druhý se pohupuje na posledním kousku zrezlého sváru nad stonky půlmetrové, týdny nesečené trávy) střežících hromady nejprapodivnějšího haraburdí, jež se v jejich "sféře vlivu" nastřádalo za léta, kdy pomezek patřil nikomu a všem, a jež ani za další léta, když už nic nepatří zároveň nikomu a všem, stejně nikomu nevadí a nikomu nepřekáží. Kolem silnice bez krajnice (asfalt střídá prach, prach tráva a tráva zase po pár metrech vrůstá do asfaltu) se válí papíry, lahve, noviny, co se kde komu hodilo vytrousit z auta, a nikdo to neuklízí, nikomu to nepřipadá divné.
Jen ti, co se na čas (a stačí opravdu jen pár hodin) vydají z kupé s nápisem Česká republika ven na čerstvé povětří při návratu nevěřícíma očima zírají na ten svinčík a hnus a všechno v nich křičí: Jak to, že žiju v popelnici a nevím o tom! (Jenže už druhý nebo třetí den poté ale znovu sahají rukama bez rukavic na léta nemyté dveře svého paneláku a cestou k autu či autobusu kličkují po chodníku mezi psími enóny a mlčí.)
Vracel jsem se do téhle země, kterou opravdu miluju, už z mnoha stran, a vždycky to bylo podobné. Už můj přítel ze studií Komárek, když se v osmaosmdesátém roce vrátil do dráty obehnaných Čech z návštěvy od strýce ve Švýcarsku, tehdy pravil: Je to, jako když přijedeš do popelnice.
Bylo to přesné. A je pořád. I když už se přes Petrovice nejezdí.
