Pluje po nástupišti holešovického nádraží - nádherná, jemná, oduševnělá tvář, přirozená elegance a lehkost se v úžasné symbioze nese kupředu, dlouhé černé vlasy čechrané v rytmických záchvěvech lehkým večerním větrem vanou kolem hlavy jako by kynuly na pozdrav okolostojícímu a sedícímu publiku, boky opisují sinusoidu tak jemnou, až přechází zrak. Šelma a laň v jednom víří hladiny hormonů tatíků vyhlížejících večerní vlak domů.
Ta vzácná, světem už dávno zapomenutá kombinace ušlechtilosti, krásy a jemnosti proplouvá kolem, obdivné pohledy kolemstojících se cudně skrývají za stránky novin nebo předstírají, že míří jinam. Dlouhé nohy nesou kupředu to nádherné dílo ladným pohybem šelmy, zatímco mandlové oči laně míří zpříma před sebe a pomíjejí ty lačné a závistivé pohledy.
Jak snadné je představit si k tomu všemu hlas, onu symfonii tónů, jež jistojistě definitivně dokresluje jemnost duše, která sídlí v tom harmonií tvarů utkaném těle.
Blíží se víc a víc, užuž je na dosah. U pasu houpající se mobil se rozezní. Všichni ti lační lovci beze zbraní zbystří, aby mohli vychutnat ten hlas a mohli pak všude vyprávět, že byli svědky zázraku:
"Ahojky! Týý vole, jsem celá obarvená načerno. Až mě uvidíš, to ti říkám, že se posereš...!" vyhrkne to stvoření z jiného světa hlasitě do telefonu.
A kráčí, jemně se pohupujíc v bocích, dál, a za sebou zanechává Waterloo nadějí toho na okamžik se zasnivšího publika, nese se dál ta laň z holešovického nádraží, a za ní klesá v pomalých girlandách k zemi ozvěna hlasu černé šelmy s duší jemnou jak křen nastrouhaný do očí ...
