Tak nám poslali vládu do života, dá se při troše fantazie parafrázovat výrok nejznámějšího českého a rakousko-uherského vojáka. Proč jeho? Protože nová česká vláda a její vznik v mnohém tragikomický osud tohoto burše připomíná.
Nechci se pouštět do spekulací, jakáže to vláda bude a šmahem ji odsuzovat. Byť tuším… Mohu mít sice na její jednotlivé členy takový či onaký názor, ale hovořit za ně budou až výsledky. Proto se zdráhám výsledky činnosti nového kabinetu ze Strakovky nad Vltavou předjímat a nechám tomu čas.
Zastavím se však u jednoho, co mě na středečním (11. 07. 2018) jednání schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zaujalo. Tedy zaujalo. Spíše pobavilo a svým způsobem i hodně zarazilo, či lépe napsáno znepokojilo. Naprostá absence sebereflexe současné pravicové opozice. Nemám na mysli Piráty, ti jsou parlamentními nováčky, ale zejména ODS, KDU-ČSL a TOP 09.
Ani jeden z takzvaných mozků zmíněných politicko-stranických uskupení, ať již oficiálních, tedy předsedů, nebo jako v případě TOP 09 neoficiálních nezačal tím, že by otevřeně a nahlas českému národu řekl a omluvil se za to, že současná politická scéna je výsledkem také jejich dosavadní (ne)práce. To oni způsobili, že nová vláda může mít takovou podobu, jakou s požehnáním parlamentu má. To jejich hamižnost, to jejich usurpování si vlivných stolců, to jejich…, to jejich naprosté přehlížení potřeb a zájmů obyvatel tohoto státu v mimovolebním období dovedlo českou politickou scénu tam, kde je. Nic víc, nic míň. Tak nerozumím jejich divení se!
Ostatně, nevím proč, ale nic jiného jsem po pravdě ani nečekal. Sebekritika, zejména ta politická, se totiž v české kotlině nenosí. Bez ohledu na barvu stranického dresu.
A tak šéfové občanských demokratů a lidovců mlátili prázdnou slámu a plakali nad nesprávným hrobem z opoziční povinnosti, a zatímco se snažili, mimo jiné, kritizovat nekonkrétnost vládního prohlášení, sami s ničím lepším alespoň v nástinu jak na to, nepřišli. Jak na to jim, a všem dalším opozičníkům naznačil až Václav Klaus mladší, ale jeho persona se v současném vedení ODS nenosí. Snad proto, že rozumí nebo alespoň chce rozumět rovněž řadovým občanům země Karla IV. a Tomáše Garrigue Masaryka.
Místo toho se na sociálních sítích a nejméně na jednom zpravodajském serveru objeví informace, že jakési liberální politické křídlo hodlá do příštích prezidentských voleb nasadit Miroslavu Němcovou, která je v podstatě od jejího vzniku spojována s ODS a tedy i s dobou, která občanským demokratům na popularitě zrovna nepřidala. A jejíž jméno často dostává přívlastek rohlíková. Už vidím, jak jí ze starého kamarádství poskytují své poradenské služby Marek Benda, Saša Vondra a další odborníci na všechno a na nic, ale zejména na… No, sbohem hodiny. To ODS opravdu pomohlo.
K slzám smíchu i pláče mě pak přivedlo hned druhé diskusní vystoupení po v té době ještě designovaném premiérovi oficiální vlády. Přednes Miroslava Kalouska. Ukázalo, kdo že to vlastně TOP 09 stále vládne, když jako prvního nepustili mluvit svého předsedu. Ale to jen tak mimochodem.
Jako Alenka v říši divů jsem si připadal, když se Kalousek pustil do úvah, co nastane v době případné krize. Například při povodních. To znělo opravdu věrohodně od člověka, který jako ministr financí v době, kdy se před několika lety značná část republiky ocitla pod vodou, a mnozí lidé bojovali doslova o holý život, ve své opilosti (u nás na Valašsku pro takový stav máme příznačnější označení – ožralosti) nebyl schopný strádajícím oznámit, jak jim vláda, jejímž byl členem, pomůže. Tak alkoholem strnulý měl jazyk i mozek. Jeho slova vyjadřující obavy o další osud Česka považuji rovněž za výsměch těm, kteří na jeho ministerskou a náměstkovskou odbornost doplatili a nejméně v jednom případě i tragicky a fatálně.
Prostě, opozice jako celek při hlasování o důvěře Vládě České republiky nezklamala. Ne tím, že hlasovala proti vyslovení důvěry. Ale tím, jak se k tomu všemu postavila. Znovu tak účinně přispěla k tomu, že Česká republika je se svou politickou scénou tam, kde je. Nicméně za jistých okolností a při realizaci zásadních změn nejen v oblasti personální, ale i ve vztahu k lidem této země, nemusí tento stav trvat z dějepisného hlediska dlouho.
Záleží jen na ní a na tom, co je jí bližší. Zda vlastní ambice, nebo spokojenost lidí žijící v krajině pod Řípem a Radhoštěm.
