Máme za sebou piety připomínající 75. výročí od osvobození německého koncentračního tábora v polské Osvětimi Rudou armádou. Jeden by očekával, že onen 27. leden 1945 si svět připomene důstojně, jak by se slušelo a patřilo. Ale ne.
Jenže! Místo toho se uvedené výročí a současně i Mezinárodní den památky obětí holokaustu staly vodou na mlýn demagogiím, lžím a zpochybňování těch, kteří se rozhodující měrou zasloužili o to, že Evropa byla zvěrstev německých fašistů a jejich přisluhovačů zbavena. Na řadu přišla tvrzení drasticky vytržená z kontextu, nepravdy, výmysly a urážky, často až stupidně vulgární, těch, kteří na tento nešvar a ohavnost současné doby upozornili.
Vrcholem toho všeho se pak stalo tvrzení německého časopisu Der Spiegel, který na sociální síti napsal, že vyhlazovací tábor Osvětim (Auschwitz-Birkenau) osvobodila americká armáda. Nic na tom nemění ani pozdější omluva redakce za, podle ní, velmi trapnou chybu. Takové chyby či omyly, byť vůbec připustíme, že jakkoliv neúmyslné, se v těchto(!) souvislostech NESMÍ stát! Pokud ano, pak nejde o nic jiného, než o neomalenost nejhrubšího zrna a barbarství z kategorií nejbrutálnějších.
Pokud jsem napsal, že vrcholem ostudy se stalo tvrzení německého časopisu Der Spiegel, pak třešničkou na tomto velmi hořkém a smradlavém pomyslném dortu je fakt, že na vzpomínkovou akci v Osvětimi byly pozvány všemožné delegace, dokonce i zástupci země, která v období druhé války tento likvidační tábor zřizovala, ale zástupci těch, kteří toto místo osvobodili, pozváni nebyli.
No, hlavně že svět hlásá, že na hrůzy minulosti se nesmí zapomínat.
A nehlásá to ústy politiků jenom svět. Ale rovněž domácí politická scéna. Přitom však, na profilech sociálních sítí například ODS a TOP 09, nepadlo o Rudé armádě a vojscích maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, kteří jeden z hlavních symbolů genocidy nacistického Německa osvobodili, nepadlo ani slovo. Jak silně pokrytecké! Nic na tom nezmění ani více či méně oprávněná tvrzení, že Koněv byl takový, nebo onaký. Prostě lágr v Osvětimi osvobodila Koněvova vojska a tečka. To je fakt, nezaměnitelný a nezměnitelný fakt, ať se to komu líbí, nebo ne!
V souvislosti se vzpomínaným výročím a mezinárodním dnem mnozí z řečníků na nejrůznějších úrovních poukazovali na rostoucí antisemitismus. Mluvili o potřebě zabránit terorismu, ať už se jej dopouští kdokoliv, řečnili o demokratizaci světa, o právu na svébytnost a o dalších ušlechtilých představách. Jmenovali přitom nejeden stát. Včetně toho islámského. Upozorňovali rovněž na jakousi touhu po rozpínavosti Ruska a na nutnost zabránit tomu. Ale doslova mistrně se vyhýbali USA.
A přitom právě tato směska národů a národností seskupená do unie se pro svět stala po II. světové válce tím největším problémem. Stovky základen USA postupně rozmístěných kolem téměř celého světa s cílem co nejrychleji zabránit tomu, kdyby se někdo v takzvané americké zájmové oblasti pokusil nastolit ve vlastní zemi demokracii, která se neslučuje s demokratickými představami a potřebami strýčka Sama.
Nikdo z řečníků zviditelňujících se před účastníky tryzny za oběti holokaustu však nezmínil, že stejně tak, jako fašistické Německo zlikvidovalo a vymazalo z mapy například české Lidice, Ležáky, Vařákovy paseky, či francouzskou vesnici Oradour-sur-Glane, američtí mírotvorci a demokraté 16. března 1968 zlikvidovali a zmasakrovali v době války ve Vietnamu ve vesnici M? Lai na 500 neozbrojených vietnamských civilistů, včetně žen a dětí. Nebo snad vojáci 23. pěší divize Americal U.S. Army, kteří si v M? Lai počínali se stejnou „perfektností“ a brutalitou, jako germánští fašisté, byli nějací mimozemšťané, kteří s americkou armádou prosazující demokratizaci Vietnamu podle amerických představ neměli nic společného?
Obávám se, že falšování a překrucování dějin je prvním krokem k tomu, aby se lidstvo planety Země znovu dostalo do vážných problémů. Do problémů, ze kterých by s velkou pravděpodobností živý už nevyvázl nikdo. A to jenom proto, že hrstka politiků, byznysmenů a jim podobných hodlá přeměnit svět k obrazu svému. Navzdory přání miliard takzvaně obyčejných lidí toužících žít v klidu a míru, navzdory historicky nezvratitelným faktům, které jim však v současnosti nehrají do karet.
V písni ve filmu Trhák herec Juraj Kukura zpívá: „…nech brouka žít.“ Já si dovolím vyzvat politiky: „…nechte lidi žít! To bude váš trhák!“
