Jít vyřídit do budovy vsetínské radnice cokoliv může s sebou přinést fyziologický problém. Může se vám stát, že se tu pomočíte, nebo pokálíte. Tak tristní je v rathausu situace v (ne)možnosti uskutečnit prostou lidskou potřebu.
Popsané se samozřejmě netýká zaměstnanců radnice. O ty je v tomto úřednickém paláci města, bez jakékoliv závisti a s naprosto logickou pochopitelností postaráno velmi dobře. Ostatně, patří to k pracovní kultuře.
Perex míří na obyvatele města a spádových obcí, kteří si do budovy prvního úřadu přijdou vyřídit své záležitosti. Ono totiž dojít si v areálu Městského úřadu ve Vsetíně do místnosti, do níž i císař pán chodil pěšky a se svěšenýma kšandama je totiž pro ně neřešitelný, respektive velmi obtížně řešitelný problém.
Nejde v tomto směru a ve vztahu ke vsetínské radnici, bohužel, o nic nového. Osobně jsem se s tímto problémem setkal nejednou. Ale tak nějak jsem to, naštěstí vždy bez újmy na kráse a pošramocení svého odéru, neřešil. Když jsem však před pár dny uviděl svého známého, jak opouští keři a stromky zarostlý prostor u vsetínského kulturáku a zjišťoval, proč tak činí, rozhodl jsem se pro napsání tohoto blogu.
Můj známý si byl v šáší v centru města takzvaně odskočit, ulevit. Řeknete si, může se stát. Souhlasím. Avšak zaráží mě okolnosti, které pána středního věku k takovému rozhodnutí vedly.
Šel totiž do budovy radnice vyřídit za svou imobilní a na invalidní vozík odkázanou manželku prodloužení platnosti nějakého pro ni a jejich společný každodenní život nezbytného dokumentu. Čekání se trochu protáhlo, to se může stát a v tom problém není, a na něj to přišlo. Požádal proto jednu z úřednic, aby mu půjčila klíč od toalet, protože ty na patře, kde záležitost vyřizoval, byly uzamčeny.
Žena jej ale odkázala do přízemí, asi o dvě patra níž, kde si má klíč vypůjčit a bude mu sděleno, které toalety může využít. Mému známému však chůze dělá potíže, navíc má i problémy se zrakem, a tím i orientací v pro něj neznámém prostředí, a tak se vykašlal na rady a doporučení dámy ovládané úředním šimlem, rozhodl se úřednický barák s ohledem na akutnost jeho potřeby opustit co nejkratší cestou a pokud možno co nejrychleji si najít místo, kde by mohl vykonat své.
Jak ponižující, jak podlé a nedůstojné. Tedy ve vztahu k tomuto člověku. Jakoby si náčelníci radnice a jejich podřízení a podřízené neuvědomovali, že jde o budovu sloužící až na prvním místě právě a především veřejnosti. Ne jim! Že oni, úřednice a úředníci, jsou vlastně jen zaměstnanci obyvatel, kterým mají v tom dobrém slova smyslu sloužit. I tím, že jim v budově radnice vytvoří důstojné a jednadvacátému století odpovídající prostředí pro jejich nezbytný pobyt v ní. A ne nechat lidi běhat po úřadě a honit je od čerta k ďáblu.
Vyřešit tento problém má pro člověka se selským rozumem svou logiku a rovněž logisticky to problém příliš velký není. Tedy, či ovšem, pokud se chce. Lidé odpovědní za chod a provoz vsetínského Městského úřadu však, alespoň se to tak v případě používání sociálních zařízení v budově veřejností jeví, příliš logikou a logistikou neoplývají.
A propós, ani se moc není čemu divit. Kdo zná (ne)situaci v oblasti veřejných toalet ve městě, moc se nad tímto problémem zřejmě nepozastaví. Ono totiž, jak je v tomto směru zaostalá radnice, tak zaostalé je i celé město.
