Lidskost versus neúcta

Dvou velmi příjemných událostí jsem se zúčastnil minulý týden ve Vsetíně. Otevření v pořadí třetího Domova pro seniory Vyhlídka a Dne pootevřených dveří ve společnosti Austin Detonator. Obě měly společného jmenovatele: lidství.

Velmi dojemným se stal několikahodinový program věnovaný novému Domovu pro seniory Vyhlídka, jehož zajišťovatelem potřebných financí pro výstavbu a vybavení a následně i provozovatelem je Diakonie Vsetín. Sledovat od samého začátku reakce stávajících klientů Diakonie nad tím, co že se to jejich řediteli Danieli Žárskému s jeho spolupracovníky a opatrovateli povedlo, nenechalo téměř nikoho pocitově v klidu.

Důstojnost velmi dobře obsahově a programově zajištěného aktu však byla, alespoň z mého osobního pohledu, narušena. Nepostaral se o to nikdo jiný, než stávající senátor a hejtman Zlínského kraje Jiří Čunek. Ten, provázen svým nohsledem a jím dosazeným Jiřím Růžičkou do pozice starosty, přišel, ostatně, jak je jeho zvykem, pozdě. S mnohaminutovým zpožděním, kdy oficiální program byl už asi v jedné třetině. Ani to mu ale nebránilo v tom, aby v chodbě před sálem plným klientů Diakonie a pozvaných hostů, velmi hlasitě s někým komunikoval a rušil tak program. Nebylo možné to v sálu neslyšet. Zřejmě tím chtěl avizovat svůj příchod a dát tak účastníkům slavnosti najevo, že právě přichází on. Trapné a neuctivé vůči všem, kteří přišli poděkovat těm, kteří se o přestavbu chátrající bývalé tělocvičny střední zdravotnické školy na moderní objekt 21. století pro seniory postarali.

A aby toho nebylo málo, v podstatě nevyzván si Čunek v dalším průběhu slavnosti vzal slovo a předstoupil před zaplněný sál s vychloubačnou historkou o tom, jak jezdí za svým známým pastorem kdesi do USA. Zřejmě se potřeboval i tady udělat důležitým. Ale z výrazu většiny přítomných mám pocit, že nikoho neohromil. Kroutící hlavy zleva doprava mnohých svědčí spíše o tom, že se moc nemýlím.

Vše pak okořenil žoviálním tykáním jednomu z přítomných kněží. I to svědčí, z mého pohledu, o jeho naprosto nevhodném chování a jeho neschopnosti rozpoznat vážnost okamžiku. Byť si v soukromí s oním knězem skutečně může tykat.

Možná pochopil, a proto, s odvoláním na jeho nezbytnou účast na další akci, odjel ještě před koncem slavnosti. Té její části, kdy si mohl například popovídat s klienty Diakonie, prohlédnout si v jejich přítomnosti nový domov pro další babičky a dědečky… Vidím v tom cosi prohnilého, něco, co si ti všichni, kteří na slavnosti byli, nezasloužili.

Ale jde o můj zcela osobní názor. Jde o to, jak danou situaci vnitřně cítím a vnímám.

Druhou akcí se jmenovatelem lidskost se pro mě stal víkendový Den pootevřených dveří vsetínské firmy Austin Detonator vlastněné americkou společností Austin Powder Company. I když lidskost v tomto směru má v tomto směru v porovnání s Diakonií jiný význam. Nic na tom, že Austin Detonator patří k velmi významným podporovatelům Diakonie.

Lidskost při Dni pootevřených dveří byla dána přístupem managementu vsetínského Austinu k zajištění akce. S takovým porozuměním, takovým citem, takovým entuziasmem jsem se při exkurzích ve výrobních podnicích dosud nesetkal. A že jsem jich za svůj život, především ten novinářský, absolvoval. Lidé kolem jednatele Otty Grebeně a ředitele Jiřího Václavíka zvládli představit firmu tak, že její význam, poslání, péči o zaměstnance a další pochopil naprosto každý. Bez zbytečného vychvalování, chvástání, sebestřednosti… Lidsky!

Vsetínští Austiňané ukázali, jak má vypadat vztah firmy, ale i zaměstnavatelů obecně, ke svým pracovníkům, jejich rodinným příslušníkům a veřejnosti v moderní době.

A to byl možná, opět podle mého vlastního úsudku, důvod, proč stávající senátor a hejtman Zlínského kraje svou avizovanou účast (byl uveden na seznamu hostů, kteří svou účast potvrdili), již ještě v sobotu před zahájením exkurze potvrdil s tím, že (jako obvykle – pozn. autora) přijde později, ve skutečnost neproměnil. Takový přístup, taková filozofie, jakou předvedla společnost Austin Detonator se Jiřímu Čunkovi prostě do krámu nehodí. On je v tomto směru jiný. On je sólista. Pro něj je nejdůležitější: JÁ!

Možná si také uvědomil, že ve vsetínském Austinu by svými americkými návštěvami nikoho neohromil a s radami, jak má management řídit úspěšnou firmu by rovněž neuspěl. A tak raději, jak se říká, nepřišel.

Další Čunkova neúcta k úspěšným.