Je mezi nimi zásadní rozdíl. Političtí lháři občas končí s ostudou a musí z politiky odejít. Alespoň dočasně, než se na jejich lži zapomene. Policejním lhářům se nestane nic. Kdo a co je horší? Prolhaný politik nebo prolhaný policajt?
Všichni víme, že politici lžou. Musejí. Základním pravidlem úspěšného politika je totiž říkat lidem to, co lidé chtějí slyšet. Říct jim pravdu, nikdy by nebyl zvolen. Už jen z tohoto je zřejmé, že „opravdový“ politik lhát vlastně musí. Politické lhaní má dvě fáze. Předvolební, kdy lžou, aby získali hlasy voličů. Třeba takový Okamura. Spousta rozumně uvažujících lidí jeho všespasitelné referendum odmítá. Ale on s tím nedá pokoj. Nemá na výběr, nic jiného neumí nabídnout. Teď je moderní obracet se na odborníky. Doporučuji okamurovcům seznámit se s články pana Michala Kubáta (Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze). Ten jim vysvětlí vědecky (není míněno jako ironie), proč je Okomurovo učení populistickým bludem.
Druhá fáze lhaní přichází po zvolení. To se již ze lháře, politického čekatele, stal regulérní politik. Zástupce něčeho v něčem. Mety bylo dosaženo a je potřeba zabezpečit rodinu. To se ale nelíbí druhým politikům (takzvaná opozice). I oni chtějí zabezpečit rodinu. Je to boj o teritorium a o zdroje. To jen Špidla tvrdil: „Zdroje jsou.“ Prolhaný politik ví své. Zdroje nejsou, byly rozkradeny. A o ten zbytek je nutno svést tvrdý politický zápas.
Karel Marx nezemřel, stále žije v duších našich politiků, kteří si z jeho učení vzali k srdci zejména poučku, že všechno patří lidu. A kdo zastupuje lid? No přece náš politik. Proto má nárok na veškerý zatím nerozkradený majetek. Tak uvažují komunisté ve všech politických stranách. Důležité je mít správné mimikry a tvářit se tak nějak středostavovsky. To neurazí a nepopudí nikoho.
A když se náš snaživý politik dopídí (nakrade) konečně majetku, který mu po právu náleží, musí svou kořist obhájit. Kocourek odklání miliony od manželky. Metelescu blescu Úlehla lže, že nepodepsal ani směnku ani smlouvu. Jednalo se o „půjčku“ od „alkoholového Březiny“ v hodnotě 200 000 Kč (Reportéři ČT dne 11. 11. 2013). Jak směnka, tak smlouva byly na kameru ukázány. Úlehlu to vůbec nevyvedlo z míry. Je to profesionál. Bývalý „ódéesák“ a člen bojůvky paní Bobošíkové. A úspěšný hudební skladatel. Měl by zase něco napsat, aby svět nepřišel o básníka.
Forem lhaní je ovšem více. Vždy je ale cílem nějaké koryto. Hašek, Tejc, Škromach… Všechno na světě má však svou stinnou stránku, a tak to občas praskne, jako se to stalo těmto třem pánům. Bylo toho o nich napsáno tolik, že je zbytečné se k tomu dál vyjadřovat. Netvrdím, že kradou všichni. Třeba ti ve „zkušební době“ se to ještě nenaučili. Někdy stačí, když si jen přihraji malou domů, zejména v komunální politice. Ale čím výš se politik dostane, tím větší je pokušení. A tím více jich ve vrcholové politice těmto svodům neodolá.
Policajti lháři jsou jednodušším vývojovým stádiem politika lháře. Jejich vývoj je rychlejší. Oni se nemusí voličům podbízet jako politici. Proto je první etapa lhaní, tzv. vábení, přeskočena. Z běžného občana se po zvláštním procesu stane policajt. Z některých policajtů během služby, nejspíš evolučním vývojem, vzniknou policejní lháři obecní.
Těm se věnovat nebudu. Jen okrajově: Projevují se například tak, že se zcela vážnou tváří tvrdí, že zázračná zbohatnutí Grosse, Řebíčka a dalších jsou úplně v pořádku. Zaklínají se strašlivou přísahou, že vše prověřili a je to tak.
Chtěl bych se zaměřit na ty policejní experty, u kterých se lhaní projevuje v tom nejzavilejším stádiu, v té nejvirulentnější podobě. Oproti politikům mají ale jednu obrovskou výhodu. Ti policajti jsou zalezlí na služebnách, neznámí, není na ně vidět. Celospolečenský dopad je na první pohled minimální. Morální škody velké. Nikdo o nich neví. Běžný občan s policisty přijde do styku maximálně při silniční kontrole, tedy pokud není recidivista, nebo naopak poškozený. Někteří z nich (neházím všechny do jednoho pytle) jsou vykutálení profesionálové, kteří během své praxe slyšeli snad tisíce lží, a proto ví nejlépe jak na to.
Pokud se lhaní u takových jedinců skloubí i s tupostí, vznikají z toho bizarní zápletky, někdy nepostrádající nechtěné komično. Rád bych proto několik takových „kauz“ v budoucnu popsal. Představu mám takovou, že každý článek bude věnován jednomu policajtu - lháři. Jen jednou pracovali ve dvojici. Lhát ve dvojici je riskantnější. Co kdyby ten druhý někdy omylem řekl pravdu. Vesměs se proto lhalo sólově. Někteří byli tak zvláštní, že se muselo jednat o geneticky upravené policajty. Jinak jejich chování nebylo možné rozumně vysvětlit.
Politik by stejně jako policista měl sloužit veřejnosti. A pokud policista lže, mělo by se mu měřit stejným metrem jako politikovi. Jako vždy to ale v praxi vypadá jinak. Rád se proto se čtenáři podělím o vlastní zkušenosti s jednotlivými typy policajtů. Tak, jak jsem je odpozoroval. Místo řešení lumpáren sami lumpárny páchali. Říkat jim proto policisté by byla nepatřičná lichotka. Je to podobné jako u Haška. Říkat mu politik je nadnesené. Ve skutečnosti je „kecal, lenoch, nevěrník“ a nejnověji i lhář.
Heslo „Pomáhat a chránit“ dokázali někteří „muži zákona“, které vám hodlám přiblížit naplnit dokonale. Pomáhali a chránili své známé a příbuzné. Závěr si potom bude muset každý čtenář udělat sám.
