Stalo se v pravé poledne, ne na západě, ale poblíž přerovského Tesca. Za jednoho z těch šílených veder z letošního léta, kdy se teploty blížily až ke čtyřicítce. Manželka se v ten tropický den rozhodla, že zachrání bezbranného a opuštěného „pejska“, který byl přivázaný u stromu vedle parkoviště marketu. Pes vypadl smutně, žíznivě vyplazoval jazyk, zrychleně dýchal a i jinak se tvářil zkroušeně.
To stvoření se podobalo kříženci dobrmana, boxera a krokodýla, velikostí připomínalo obtloustlé tele. I tak manželka té obludě říkala pejsek. Nevraživě jsme se se psiskem pozorovali. Nějakým šestým smyslem musel vycítit, že ho nemám rád, že se mi nelíbí. Pes díky nám získal publikum, sklíčenost ho přešla a posměšně na mě začal pomrkávat. Ruku do ohně bych dal za to, že se mi psím způsobem poškleboval.
Když jsme se za více než dvě hodiny vrátili z nákupu, situace byla stejná. Pes byl stále uvázaný u stromu, jen drzost ho již vlivem parna přešla. Opravdu to vypadalo, že se ho chtěl někdo zbavit. Ženě se pejska zželelo a zahájila jednu ze svých záchranných operací. Ty někdy končí tím, že v domácnosti přibude další zvířecí bezdomovec.
Tentokrát akci zahájila tak, že se vrátila do Tesca a spěšně nakoupila věci pro psí humanitární misi. Přinesla mu láhev balené vody, speciálně koupenou misku, sáček rohlíků a dva buřty. Tu misku koupila v sadě, protože nikdo s sebou pochopitelně nevozí nádobí, aby napájel psy, na které cestou narazí.
Hafan dostal napřed napít, měl opravdu velkou žízeň, asi jako Kalousek při povodních a poté začal očichávat buřty a pytlík s rohlíky. Dočkal se. Žena se ujala role krmiče. Buřty slupl jak malinu a pak z nouze došlo na rohlíky. Ty v čoklovi postupně mizely, jeden za druhým. Nadhazoval si je jako krokodýl, když do sebe souká kořist. Během krmení ho nezajímalo nic jiného, než žrádlo, takže na mě přestal ironicky pomrkávat.
Pomrkávat jsem ale začal já, když jsem viděl jeho spotřebu pečiva. Na mě nezbylo nic. Já věděl, proč mi ten pes byl od začátku podezřelý a nesympatický. Jakmile byl sáček prázdný, hafan usoudil, že má již dost a lehl si do stínu stromu.
Manželka byla spokojená, jak zachránila pejska před žízní i hladem, ale to jí bylo málo. Kdyby psisko vědělo, co mu žena chystá, siesta by ho raz dva přešla. Má paní se rozhodla, že psa zachrání totálně. Energicky pravila, že jakmile půjde kolem služebny městské policie, nahlásí jim opuštěného psa. Ať ho odvezou do útulku. Pomyslel jsem si, že na místě takové obludy by spíš byla vhodnější polepšovna, ale nechal jsem si tento nápad pro sebe. Jak manželka řekla, tak vykonala a křepkým krokem se vydala do centra. Další nákupy hodlala završit dobrým skutkem.
Já a pes jsme zůstali na parkovišti osamoceni. Hafan o mně ztratil zájem a věnoval se svým psím záležitostem. Já se z hladu, všechny rohlíky sežralo to psí monstrum, začetl do MF DNES (admin to jistě ocení). Můj vztah se psem se přes vzájemné antipatie dal v tu chvíli nazvat ozbrojenou neutralitou. Já četl v autě noviny, psisko mě nepokrytě ignorovalo a odpočívalo. Občas jsem psa sjel pohledem, zda se i v tom stínu neupekl.
Nejspíš jsem se musel pořádně zahloubat do čtení, protože jsem náhle zjistil, že pes je pryč. Vůbec jsem si tak nevšiml, kdo a kdy psa odvedl. Tak byla ta MF DNES poutavá (admin to jistě ocení). Protože mě zajímalo, kdo je majitelem takového baziliška, začal jsem se rozhlížet po okolí. Nikde nikdo.
Až ve vchodu dost vzdáleného paneláku jsem to spatřil. Jakýsi malý pán zrovna mizel s psiskem za dveřmi. Vypadal, že si psa pořídil jako zbraň, podle zásady, čím menší člověk, tím větší raťafák. Ale je také možné, že si toho malého pánečka pořídil onen pes, aby zlegalizoval svůj pobyt mezi lidmi.
Vysvětlení anabáze kolem „opuštěného pejska“ tak bylo nabíledni. Jeho majitel ho z rozpáleného paneláku dal ochladit do stínu stromu. Tím zabil dvě mouchy jednou ranou. Pes se vyvenčil a současně i poobědval. Vše vjednom. Je možné, že si ho majitel i pohledem z okna kontroloval. Krádež „pejska“ byla vyloučena. Při jeho velikosti by bylo nutné použít narkotizační pušku. Pes byl zcela v bezpečí.
Nezbylo mi, než manželku v jejím bohulibém konání zastavit. Zavolal jsem jí mobilem. Naštěstí jsem to stihl dřív, než zašla na služebnu policie. Manželka informaci přijala s ulehčením. Pak mi nařídila, ať misku vezmu do auta. To mě mírně popudilo, psiska jsem už dnes měl dost. A nařizování nemám rád. Ty ženské jsou někdy hrozné - dlouhé vlasy, krátký rozum. Aby dámy nebyly dotčeny mužským šovinismem – je to vtip. Pro ty největší intelektuálky své tvrzení ještě víc koriguji – je to pokus o vtip.
Na mé argumenty, že miska je špinavá a uslintaná a že ji tam nechám, má paní ohled nebrala. Manželka je rozumná žena a proto hovor raději ukončila. A toto mě popudilo ještě víc. Někdy bývám prchlivý. Musel jsem si zapálit cigaretu. To mi připomnělo, jak mi bývalý pracovník BIS, pan Hučín, jednou předváděl, jak prokurátor Obst během domovní prohlídky u Hučínů hystericky běhal kolem plotu jeho vily a kouřil jednu cigaretu za druhou. Asi z obavy, jaké kompro materiály ohledně údajné spolupráce Obsta s StB, se tam najdou. Takže chvíli jsem v autě kouřil jako Obst za plotem.
Buď vlivem nikotinu, nebo přirozené hanácké chamtivosti jsem začal pomalu ze svých zásad ustupovat. Začal jsem uvažovat, že tam tu misku asi opravdu nenechám. Stála přece nějaké peníze. Rozhodl jsem se proto onen uslintaný předmět vzít na milost. Na tomto místě, při psaní, mě napadlo, jako Moraváka, v jeho nejotřesnější formě Hanáka, že bych si mohl rýpnout do Pražáků. To je svatou povinností každého správného Moravana. Škodit Čechům, zejména těm z Prahy. Bohužel mě nic jedovatého nenapadlo, tak to nechám na příště. Ale to potom uvidíte…
Chopil jsem se tedy již přečtených novin (poznámka pro admina, byla to MF DNES), zabalil do nich uslintaný předmět doličný a dal ho do kufru auta. S tím adminem je to legrace, která se může krutě vymstít. Představte si, že admin bude konzervativní. Co je to za móresy použít MF DNES na zabalení vlhké misky? S MF DNES se musí jako s archivním vínem – založit, archivovat a zachovat pro příští generace.
Jen mě napadlo, jak by všechno mohlo skončit, kdyby se manželka rozhodla psa zachránit tím, že se o něj postaráme a odvezeme ho do útulku, případně domů sami. Pes, při jeho drzosti, by chtěl nepochybně řídit auto sám. A pokud by se během strkanice o volant dostavil majitel pejska, mohl by nabýt nesprávného dojmu, že mu psa chceme ukrást. Potom by možná místo městské policie musela zasahovat policie státní a mírnými donucovacími prostředky pacifikovat všechny účastníky záchrany pejska, včetně jeho samého.
Nakonec jsem byl spokojený i já. Když jsem si představil, že místo mírného klimatického pásu, bych žil někde v tropech, mohl jsem při činorodosti mé manželky mít doma místo sedmi zachráněných koček sedm malých, milých „krokodýlků“. S manželkou a jejími zvířátky se opravdu nenudím.
