Musím přiznat, že spoluautorem mých článků je moje kočka domácí, Lucie. Vždy při psaní leží vedle mě, přede a obtěžuje. Tím dojde k tomu, že rozptýlí autorovu pozornost. A já potom píši tak, že to lze nazvat souslovím: byl spáchán trestný čin na literatuře.
Žádný autor dobrovolně nepřipustí, že napsal špatný článek. Ani jeden autor, ani jeden článek. Svůj názor bude obhajovat do posledního náboje, respektive do posledního písmenka. Dojdou-li náboje, provede útok na bajonety. Neviděl jsem dosud autora, kterého by někdo přesvědčil a on otočil, zatratil co napsal a přistoupil na názor protistrany. Dobrovolná evangelizace neexistuje.
Já jsem jiný. Já vám řeknu, jak to je. Píši články dvojího typu. Nepovedené a povedené. Ty nepovedené, to jsou zatím všechny, zásadně umisťuji na blog iDNES. Ty povedené strkám do šuplíku a čekám na Strýčka Příhodu. Zatím je šuplík prázdný a ten lump strýček také nepřišel.
Takže čtenáři. To, co kritizujete, to není úplně moje dílo. Spoluautorkou je ona domácí kočka. Abych neporušil její autorská práva, vždy na konci článku uvádím její jméno. To, že používám tak malé písmo, že není vidět, je věc jiná. Je to naprosto legální. A navíc, kočka si bude těžko stěžovat.
Když jí po večerech předčítám zdrcující kritiky, má kočička žalostně mňouká. Tlapkami si utírá oči – ona pláče, tiše pláče. Někdy z těch kritik ani týden nežere. Doufám, že po mně za to přiznání nepůjde Policie České republiky, BIS nebo ochránci zvířat. Opravdu se to již na iDNES přihodilo a bylo z toho velké pozdvižení.
Proto mám obrovskou prosbu. Buďte laskaví. Buďte shovívaví. Buďte lidé. Pomněte, že ta němá zvířecí tvář Lucie má také duši. Nemůže se efektivně bránit, a tak ji netrapte. Nebo vás nahlásím spolku pro ochranu zvířat. Vidíte, také umím vystrčit drápky.
Jelikož jde o kurz psaní, za domácí úkol ukládám napsat veskrze pozitivní kritiku. Ať má kočka Lucie alespoň jednou v životě radost. Já jí neprozradím, že to nebyla spontánní reakce čtenářů, ale prosba za Lucii. Snad se mezi vámi nenajde veřejný nepřítel koček a sžíravý kritik. To by potom mohla být modlitba za Lucii.
Závěrem to nejzávažnější sdělení kurzu tvůrčího psaní. Jednou z nejdůležitějších zásad, kterou musí začínající i pokročilý autor bezpodmínečně dodržet je to, že musíte psát jen tehdy, když nemáte žádný nápad. Já se toho dogmaticky držím a vidíte ty následky. Vše ostatní je podružné.
Gramatika, pravopis, větná stavba… pche. Samé zbytečné detaily. To úspěšný autor absolutně nepotřebuje. Neměl by se tím vůbec zatěžovat. Ten, kdo je na tom stejně jako já, si toho vůbec nevšimne. Ti chytřejší vám rádi odpustí právě proto, že jsou chytřejší a cítí svou převahu. Stačí dodržet zde jmenované hlavní zásady a Pulitzerova cena vás nemine.
Takže chutě do díla. Nezbývá než vytáhnout školní linkovaný sešit, okousanou tužku tvrdosti HB a jde se na věc. V nouzi lze místo tužky použít i propisovačku, ale není to optimální. Pro skutečnou tvůrčí činnost je vhodnější ta tužka, jelikož se lépe okusuje. Důležité: Ty linky v sešitě jsou absolutně nezbytné. Na tom bazírujte. Jinak se vám mohou rozběhnout myšlenky a neudržíte je v jedné rovině.
Na závěr kurzu musí vždy přijít rekapitulace toho, co jsme se naučili, aby to pochopili úplně všichni, i naprostí začátečníci. Nebál bych se to nazvat přímo katarzí:
1. Zásadně žádná myšlenka. Ta škodí dílu nejvíc
2. Školní sešit s linkami a tužka HB
Víc opravdu pro úspěšné psaní není potřeba.
